36 Co 27/2026-64 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že mezi žalobkyní a žalovanou nevznikl právní vztah úvěrujícího a úvěrovaného z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, z důvodu její absolutní neplatnosti ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (výrok I), dále zamítl žalobu na určení splatnosti zbývající jistiny z neplatného úvěru poskytnutého žalovanou žalobkyni ve výši 10 000 Kč tak, že tato částka bude splácena ve dvaceti měsíčních splátkách po 500 Kč, a to vždy k 25. dni v kalendářním měsíci, počínaje kalendářním měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok II) a současně rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že mezi účastnicemi nevznikl právní vztah úvěrujícího a úvěrovaného ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu její absolutní neplatnosti. Současně žalobkyně požadovala určit, že jistina z neplatného úvěru poskytnutého jí žalovanou na základě této smlouvy, tedy částka 10 000 Kč, je splatná ve dvaceti měsíčních splátkách po 500 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že jako spotřebitel, a tedy slabší smluvní strana, uzavřela se žalovanou smlouvu, na jejímž základě se žalovaná zavázala, že žalobkyni poskytne peněžní prostředky do výše úvěrového rámce až 30 000 Kč a žalobkyně se zavázala poskytnuté prostředky žalované vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně skutečně čerpala částku 10 000 Kč, přičemž výše úrokové sazby byla ve smlouvě sjednána na 40 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů (RPSN) dosahovala výše 5529,83 %. Žalobkyně zjistila, že splácení úvěru je nad její síly, požádala proto žalovanou o smírné vyřešení věci, přičemž s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy navrhla vrácení pouze dosud nesplacené jistiny dluhu. Žalovaná v reakci na žádost žalobkyně sice odmítla závěry o neplatnosti smlouvy, přesto však navrhla, aby žalobkyně zaplatila zbývající dlužnou částku 10 000 Kč s 10% navýšením, celkem tedy 11 600 Kč, přestože podle žalované se celková výše nedoplatku rovnala částce 23 595,50 Kč. Žalobkyně s touto nabídkou nesouhlasila a navrhla vrácení toliko částky odpovídající nesplacené jistině dluhu, a to ve splátkách 500 Kč měsíčně. Žalovaná poté předložila žalobkyni návrh dohody o narovnání, ten však nijak nereflektoval požadované účelně vynaložené náklady na její právní zastoupení. Protože i přes opakované urgence žalobkyně mezi stranami nedošlo k dohodě, byla podána žaloba.3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, potvrdila však okolnosti uzavření úvěrové smlouvy i její obsah a poukázala na skutečnost, že před uzavřením smlouvy provedla posouzení úvěruschopnosti žalobkyně. Popsala jednání s žalobkyní o úhradě dluhu, v jehož průběhu jí vyšla vstříc tím, že navrhovala odpuštění příslušenství úvěru v případě, že žalobkyně uhradí jeho jistinu ve výši 10 000 Kč a 10 % z aktuální výše smluvního úroku, celkem tedy částku 11 600 Kč. Žalobkyně tento návrh neakceptovala, navrhla splatit pouze poskytnutou jistinu, a to ve splátkách po 500 Kč měsíčně. Žalovaná proto zaslala žalobkyni návrh dohody o narovnání zcela odpovídající požadavkům žalobkyně, na který však žalobkyně ani přes opakované urgence žalované již nereagovala.4. Žalovaná podanou žalobu považovala za účelovou, zjevně nedůvodnou a šikanózní, zejména však namítala, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalovaná totiž měla zájem o smírné řešení věci a hodlala ji vyřešit mimosoudně, když vyslovila souhlas se splacením pouze dlužné jistiny úvěru, a to ve splátkách, jejichž výši navrhla žalobkyně. Požadavek žalobkyně na určení, aby byla povinna zaplatit částku 10 000 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně, proto považovala za nesmyslný a nedůvodný, neboť s přesně takovým způsobem úhrady dluhu žalovaná souhlasila a opakovaně vyzývala žalobkyni k uzavření dohody o narovnání, jejímž předmětem by bylo přesně takovéto ujednání. Žalovaná přitom nesporovala, že žalobkyně měla vrátit pouze jistinu dluhu ve výši 10 000 Kč, mezi účastnicemi řízení tudíž neexistoval žádný spor. Namítala rovněž nedostatek své věcné pasivní legitimace s odůvodněním, že žalobkyně se po ní nedomáhá splnění žádné hmotněprávní povinnosti, neboť žalobou na určení splátek jistiny zavazuje toliko sebe. Ustanovení zákona na ochranu spotřebitele, ze kterého žalobkyně v žalobě vychází, upravuje situaci, kdy mezi účastníky existuje spor o vrácení jistiny a soud rozhoduje o jejím splacení. Taková situace však v předmětném řízení nenastala, neboť žalovaná ještě před jeho zahájením předložila žalobkyni dohodu o narovnání, která upravovala jak výši bezdůvodného obohacení, tak i splatnost dluhu ve formě splátek, a to v souladu s tím, čeho se žalobkyně nyní v řízení domáhá. K uzavření dohody tudíž nedošlo jen z důvodu na straně žalobkyně. Při jednání účastnic byl sporný pouze požadavek žalobkyně na úhradu jí vzniklých nákladů právního zastoupení ve výši 5 400 Kč, který žalovaná odmítla jako nedůvodný, neboť svým chováním nezavdala příčinu k zahájení soudního řízení, měla zájem plně vyhovět protistraně a pouze odmítla zahrnout náhradu neúčelně vynaložených nákladů právního zastoupení do návrhu dohody o narovnání. Jediným smyslem a účelem podané žaloby je podle žalované zájem právní zástupkyně žalobkyně na přiznání náhrady nákladů řízení.5. Soud prvního stupně svá skutková zjištění podrobně popsal pod body 4. až 13. odůvodnění napadeného rozsudku, která není z důvodu stručnosti třeba opakovat, z nichž vyplývá jeho skutkový závěr, že účastnice řízení spolu uzavřely smlouvu, ve které se žalovaná zavázala poskytnout žalobkyni peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 30 000 Kč, přičemž úroková sazba byla smluvními stranami sjednána ve výši 40 % měsíčně a RPSN bylo sjednáno ve výši 5529,83 %. Žalovaná na základě této smlouvy poskytla žalobkyni částku 10 000 Kč, přičemž úvěruschopnost žalobkyně posuzovala pouze z výplatních pásek a z údajů získaných přímo od žalobkyně. Na základě jednání mezi účastnicemi, v jehož průběhu žalobkyně namítla neplatnost smlouvy, byla žalovaná připravena akceptovat návrh žalobkyně, podle kterého žalobkyně vrátí žalované pouze nesplacenou jistinu ve výši 10 000 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně, a to za předpokladu, že bude tuto částku řádně splácet. Žalovaná přitom nadále trvala na platnosti smlouvy a v rámci narovnání odmítla zaplatit žalobkyní požadované náklady vzniklé v průběhu předžalobního jednání mezi účastnicemi.6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a podle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a nejprve uzavřel, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení neexistence právního vztahu úvěrujícího a úvěrovaného z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná, jak plyne z písemné komunikace mezi účastnicemi, ale i z jejího postoje v průběhu soudního řízení, sice nakonec akceptovala uhrazení toliko poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč (za předpokladu řádného plnění splátkového kalendáře), a to ve splátkách navržených žalobkyní, avšak k dohodě mezi účastnicemi nedošlo, přičemž žalovaná i nadále trvala na platnosti úvěrové smlouvy. Měl tak za to, že je třeba postavit najisto platnost mezi stranami sjednané úvěrové smlouvy, což se může stát pouze autoritativním rozhodnutím soudu, na jehož základě bude stranám jednoznačně zřejmé, jaká práva a povinnosti pro ně ze smluvního vztahu plynou. Současně měl za splněnou podmínku, že žalobkyně nemá možnost domáhat se svých práv žalobou na plnění, neboť toto právo svědčí pouze žalované.7. Po tomto základním vyjasnění soud prvního stupně posuzoval, zda smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastnicemi je platným právním jednáním a dospěl k závěru, že žalovaná (před uzavřením smlouvy) dostatečně nevyhodnotila úvěruschopnost žalobkyně, když vycházela pouze z jí poskytnutých údajů a několika výplatních lístků. Především však shledal, že ve smlouvě sjednaný úrok za poskytnutí úvěru ve výši 40 % měsíčně (480 % ročně) a sjednaná výše RPSN (5529,83 %) jsou v rozporu s dobrými mravy. Z toho dovodil, že smlouvu sjednanou s takto nemravně vysokými úroky lze považovat za absolutně neplatnou, přičemž k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu. Žalobě na určení, že mezi žalobkyní a žalovanou nevznikl právní vztah úvěrujícího a úvěrovaného z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu její absolutní neplatnosti, proto zcela vyhověl.8. Soud prvního stupně se poté zabýval i druhým uplatněným nárokem, u něhož však dovodil, že žalobkyně nemá na určení splátek dluhu naléhavý právní zájem. Uvedl totiž, že spotřebitel se může domáhat určení, jaká je doba odpovídající jeho možnostem na vrácení poskytnuté jistiny pouze v případě, je-li o tom mezi smluvními stranami spor. V řízení však bylo prokázáno, že mezi účastnicemi takový spor není, neboť žalovaná v písemné korespondenci se žalobky