53 Co 174/2026-97 – Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 250 000 Kč za období od 10. 9. 2024 do 28. 1. 2025 ve lhůtě tří dnů a žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni v téže lhůtě náhradu nákladů řízení ve výši 11 350 Kč k rukám zástupce žalobkyně. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 250 000 Kč za dobu od 10. 9. 2024 do 28. 1. 2025 na podkladě tvrzení, že žalovaný byl povinen uhradit jí na základě rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 7. 8. 2024, č. j. , spisová značka, , částku 250 000 Kč ve lhůtě tří dnů od jeho právní moci. Rozsudek nabyl právní moci dne 6. 9. 2024, vykonatelným se stal dne 10. 9. 2024, žalovaný však tuto částku uhradil prostřednictvím exekutora až dne 13. 2. 2025. Byl tak v prodlení s úhradou přisouzené částky, neuhradil úrok z prodlení, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne 10. 7. 2025.2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a argumentoval tím, že žaloba má šikanózní charakter, přičemž poukazoval na další řízení vedené mezi účastníky pod sp. zn. , spisová značka, , jehož předmětem je návrh žalobkyně na ochranu osobnosti spolu s návrhem na úhradu nemajetkové újmy a ušlého zisku ve výši 750 000 Kč; dále poukazoval na další řízení sp. zn. , spisová značka, . V rámci těchto řízení podle žalovaného žalobkyně bránila převést nemovitost, kterou žalovaný potřeboval zcizit právě za účelem úhrady pohledávky žalobkyně. S ohledem na rozhodnutí ve věci sp. zn. , spisová značka, rovněž namítal, že jde o věc rozsouzenou.3. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (body 4. až 9.) popsal svá skutková zjištění, která v bodě 11. shrnul tak, že žalovanému bylo rozsudkem ze dne 7. 8. 2024, č. j. , spisová značka, , uloženo uhradit žalobkyni částku 250 000 Kč ve lhůtě tří dnů, rozsudek nabyl právní moci dne 6. 9. 2024 a lhůta k plnění uplynula dnem 9. 9. 2024. Částka 250 000 Kč byla uhrazena až prostřednictvím exekutora dne 13. 2. 2025.4. Po právní stránce aplikoval soud prvního stupně ustanovení § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.) s tím, že žalobkyni se podařilo prokázat, že žalovaný neuhradil částku 250 000 Kč řádně a včas podle rozsudku, tedy nejpozději do 9. 9. 2024 a od následujícího dne byl v prodlení a byl povinen hradit i úrok z prodlení. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by nebyl za prodlení odpovědný. Tvrzení, že částku nemohl uhradit z důvodu, že jednáním žalobkyně bylo zamezeno v prodeji jeho nemovitosti, na tom nemůže ničeho změnit, když to nijak nevypovídá o prodlení samotné žalobkyně. K námitce věci rozsouzené soud dále uvedl, že předmětem předcházejícího řízení nebyly úroky z prodlení, pročež o nich ani nebylo a nemohlo být rozhodnuto. K námitce šikanózního výkonu práva dále uvedl, že k podání žaloby v této věci by nemuselo dojít, pokud by žalovaný dostál své povinnosti stanovené pravomocným rozsudkem a přisouzenou částku zaplatil ve lhůtě k plnění. Pokud tak žalovaný neučinil, jde to k jeho tíži a žalobu o zaplacení úroku z prodlení tak nelze považovat za výkon práva šikanózní nebo jinak nepoctivý. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle procesního úspěchu žalobkyně (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž výši těchto nákladů v bodě 16. podrobně specifikoval.5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Poukazoval na tvrzení uvedené v žalobě, že žalobkyně v původním návrhu nepožadovala úrok z prodlení, neboť se domnívala, že žalovaný bude respektovat pariční lhůtu; je podle něj ale zcela zřejmé, že takové tvrzení se nezakládá na pravdě a skutečnost, proč v původním řízení žalobkyně neuplatňovala úrok z prodlení, je dalším ze šikanózních kroků vůči žalovanému, na kterém se žalobkyně snaží obohatit ve formě náhrady nákladů řízení. V rámci obou řízení totiž žalobkyně uvádí tvrzení týkající se žalovaného a jeho „nezřízeného způsobu života“, jakož i jeho minulosti. V posledním procesním podání v řízení ve věci sp. zn. , spisová značka, jsou pak uvedena i tvrzení natolik zasahující do osobnostních práv žalovaného, že sám zvažuje právní kroky, neboť se jedná o tvrzení nepravdivá a dehonestující. Tuto argumentaci nevzal soud prvního stupně v potaz a věc tak nesprávně právně posoudil. Zároveň se nedostatečně zabýval tím, zda je na místě aplikovat § 150 o. s. ř. Nárok žalobkyně byl uplatněn zcela nelogicky samostatným návrhem, který žalovaný považuje za šikanózní, a existují zde tedy důvody hodné zvláštního zřetele, aby žalobkyni nebyly přes její procesní úspěch náklady řízení přiznány. Domáhal se změny rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta.6. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání navrhla, aby byl rozsudek jako správný potvrzen.7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a, aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.8. Odvolací soud považuje skutková zjištění soudu prvního stupně s ohledem na charakter uplatněného nároku za dostatečná a úplná (nedostatky v tomto směru mu nejsou ostatně ani vytýkány) a nepochybil ani v právním posouzení věci. Rozhodné skutečnosti přitom nejsou mezi účastníky v zásadě sporné. Žalovanému byla pravomocným a vykonatelným rozhodnutím uložena povinnost zaplatit žalobkyni jistinu 250 000 Kč nejpozději do 9. 9. 2024, a pokud žalovaný tuto částku v uvedené lhůtě nezaplatil, ocitl se od 10. 9. 2024 v prodlení. Právě skutečnost, že jistina byla žalobkyni uhrazena až 13. 2. 2025, zakládá právo žalobkyně na zákonný úrok z prodlení za dobu prodlení.9. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Podle § 513 o. z. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.12. Peněžitý závazkový právní vztah je v právní teorii obecně pojímán buď jako hlavní, nebo vedlejší. Hlavním závazkovým právním vztahem je peněžitý závazkový právní vztah tehdy, jestliže jeho kauza směřuje přímo k zaplacení, respektive k získání určité částky peněz. Vedlejším a akcesorickým peněžitým závazkovým právním vztahem je závazkový právní vztah úrokový, který vzniká pouze tehdy, jestliže mezi účastníky existuje peněžitý závazkový právní vztah hlavní. Úrokovým závazkovým právním vztahem je závazek (smluvní nebo zákonný) zaplatit věřiteli určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního. Prodlení dlužníka s plněním závazku má ze zákona za následek obsahovou změnu práv věřitele a povinností dlužníka, respektive jejich doplnění novými právy a povinnostmi. Prodlením tedy nastává ze zákona změna obsahu právního poměru (tím, že vedle trvající povinnosti splnit závazek vznikají i nová – další – práva a povinnosti), bez ohledu na to, zda dlužník prodlení zavinil. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový, přetrvává však povinnost uhradit již dospělé úroky. Tím, že nezaplatí včas úrok z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoliv do prodlení s plněním vlastního dluhu – jistiny (k tomu srovnej např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 101/2022, publikovaného pod č. 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V judikatuře je rovněž přijímán závěr, že úroky z prodlení sice s pohledávkou sdílejí její osud jen z části, avšak jde o samostatně uplatnitelné příslušenství, které může být předmětem samostatného posouzení.13. Námitka žalovaného, že žalobkyně měla a mohla úroky z prodlení uplatnit již v původním řízení, nemůže obstát. V původním řízení byl předmětem uplatněného nároku nárok na zaplacení jistiny a nárok na úrok z prodlení za nyní žalované období tehdy ještě nemohl existovat, neboť jeho vznik byl podmíněn teprve budoucím prodlením žalovaného s plněním pravomocně uložené povinnosti. Žalobkyně proto nemůže být procesně sankcionována za to, že v dřívějším řízení neuplatnila právo, které v rozhodné době nevzniklo. Na tom nic nemění ani tvrzení žalovaného, že žalobkyně subjektivně očekávala, že žalovaný nedodrží pariční lhůtu. I pokud by takové očekávání existovalo, nemohlo by samo o sobě změnit právní povahu věci. Povinnost zaplatit úrok z prodlení totiž nevznikla proto, že žalobkyně očekávala prodlení, nýbrž proto, že žalovaný v pariční lhůtě nesplnil povinnost uloženou pravomocným rozhodnutím. Příčinou vzniku sporu tedy bylo prodlení žalovaného, nikoliv procesní postup žalobkyně v předc