54 Co 2/2026-264 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 780 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 36 590,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.) a dále jí uložil povinnost nahradit České republice náklady státu ve výši 995,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 780 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako paušální odměny za měsíc říjen 2023, fakturované na základě příkazní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 2. 2019. Na základě této smlouvy žalobkyně jako osoba samostatně výdělečně činná dlouhodobě vykonávala pro žalovanou činnost hlavní finanční a mzdové účetní za sjednanou měsíční odměnu 18 000 Kč bez DPH; smluvní vztah byl dohodou ukončen ke dni 31. 10. 2023. Žalobkyně tvrdila, že i za poslední měsíc trvání smlouvy jí náleží odměna, neboť byla připravena pro žalovanou plnit a byla to žalovaná, kdo povinnosti z příkazní smlouvy porušoval. Žalovaná fakturu č. , číslo, převzala a zaúčtovala, avšak ani přes následné výzvy ji neuhradila.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobkyně v říjnu 2023 neplnila povinnosti z příkazní smlouvy, a nárok na odměnu jí proto nevznikl. Dále namítla, že žalobkyně dlouhodobě porušovala své smluvní povinnosti, zejména povinnost vykonávat činnost hlavní finanční a mzdové účetní s odbornou péčí a v součinnosti s auditorem, když mimo jiné neposkytla auditorské společnosti požadované prohlášení, nepředala řádně účetní agendu, nevydala inventurní soupisy, ani neuzavřela účetnictví za rok 2022, což si vyžádalo rekonstrukci účetnictví prostřednictvím třetí osoby. Žalovaná proto uvedla, že i při hypotetickém vzniku nároku žalobkyně na odměnu byla oprávněna tuto odměnu krátit podle čl. IV odst. 2 příkazní smlouvy, a pro případ opačného závěru soudu uplatnila vzniklou škodu i prostřednictvím námitky započtení.4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku. Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 1. 2. 2019 uzavřena příkazní smlouva, na jejímž základě žalobkyně jako osoba samostatně výdělečně činná zajišťovala pro žalovanou vedení účetnictví, mzdové a personální agendy a související činnosti včetně součinnosti s auditorem. Smluvní vztah, sjednaný s měsíční paušální odměnou 18 000 Kč bez DPH, byl ukončen dohodou ke dni 31. 10. 2023. Žalobkyně vystavila za měsíc říjen 2023 fakturu č. , číslo, ve výši 21 780 Kč, kterou žalovaná převzala a zaúčtovala. Z výpovědí žalobkyně, svědka , tituly před jménem, , jméno FO, a listinných důkazů však soud zjistil, že žalobkyně již od konce června 2023 fakticky nevykonávala běžnou účetní činnost, kterou převzal třetí subjekt, a žalobkyní tvrzená spolupráce s auditorem v říjnu 2023 nebyla možná, neboť audit byl ukončen dne 13. 9. 2023. V říjnu 2023 tak žalobkyně pro žalovanou žádnou činnost dle smlouvy nevykonala. Soud dále zjistil, že žalobkyně nepředala řádně účetnictví, nezajistila inventurní soupisy, neuzavřela účetní knihy a neposkytla požadovanou součinnost, včetně odmítnutí podepsat auditorské prohlášení, což vedlo k nevydání auditorského výroku.5. Soud prvního stupně posoudil věc podle obsahu smluvního závazku mezi stranami a rovněž podle § 2430 a násl. o. z. a § 2913 o. z. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že žalobkyně v říjnu 2023 žalované žádné plnění dle příkazní smlouvy neposkytla. Protože smlouva váže vznik nároku na odměnu na skutečné plnění, nikoliv na pouhou připravenost, nárok žalobkyně na odměnu za říjen 2023 nevznikl. Žalobu proto výrokem I. zamítl. Soud dále konstatoval, že porušením svých povinností při vedení účetnictví způsobila žalobkyně žalované škodu, neboť žalovaná byla povinna v souvislosti s dodatečným daňovým přiznáním za rok 2021 zaplatit , orgán, úrok z prodlení ve výši 83 590 Kč. Nicméně jelikož soud žalobu zamítl již z důvodu neexistence nároku na odměnu, námitkou započtení vznesenou žalovanou se dále nezabýval.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch. Při stanovení jejich výše postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.“), s přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení v celkové výši 36 590,40 Kč. Tato částka odpovídala mimosmluvní odměně za převzetí a přípravu zastoupení, sepis vyjádření a účast na třech jednáních před soudem prvního stupně, včetně náhrad hotových výdajů a daně z přidané hodnoty, přičemž soud zohlednil i skutečnost, že jednání dne 11. 9. 2025 přesáhlo pět hodin. Povinnost k náhradě byla žalobkyni uložena k rukám právního zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).7. Současně soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobkyni povinnost nahradit státu náklady řízení spočívající ve svědečném vyplaceném svědkovi , tituly před jménem, , jméno FO, , a to ve výši 995,20 Kč.8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž namítla nesprávnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, nesprávné právní posouzení věci a rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.9. Žalobkyně namítla, že žalovaná jednala v rozporu s poctivostí a zákazem zneužití práva, neboť již ke dni 2. 10. 2023 věděla, že účetní agendu zajišťuje jiný subjekt a služeb žalobkyně tak nebude využívat; přesto trvala na dohodě o ukončení smlouvy až k 31. 10. 2023, čímž si „rezervovala“ čas žalobkyně bez úmyslu její služby využít a hradit. V této souvislosti žalobkyně připomenula zákonnou asymetrii postavení stran při ukončování příkazní smlouvy, dle níž příkazce může příkaz odvolat kdykoliv (§ 2443 o. z.), naproti tomu příkazník může smlouvu vypovědět až ke konci měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena (§ 2440 odst. 1 o. z.). Vytkla soudu, že tuto asymetrii při svém rozhodování nezohlednil.10. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně zcela pominul aplikaci § 2438 odst. 2 o. z., ačkoliv jde o klíčové ustanovení upravující nárok příkazníka na odměnu i za situace, kdy výsledek nenastal, ledaže výsledek nenastal porušením příkazníkových povinností. Podle žalobkyně tak žalovaná měla povinnost poskytnout sjednanou odměnu, neboť nezdar nebyl způsoben porušením povinností žalobkyně, nýbrž tím, že žalovaná sama přestala přidělovat práci, neposkytla nezbytné podklady a fakticky žalobkyni znemožnila (v rozporu s čl. III odst. 1 smlouvy) činnost podle smlouvy vykonávat. Dále připomněla, že sjednaná odměna byla paušální a její výplata tudíž nebyla vázána na rovnoměrné či měsíčně kvantifikované plnění. Poukázala v té souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2654/2013, podle něhož může být v rámci smlouvy o dílo paušální odměna sjednána nezávisle na konkrétním objemu průběžného plnění. Dále namítla, že judikatura předkládaná žalovanou, vycházející z úpravy mandátní smlouvy, podle již zrušeného obchodního zákoníku, není na projednávaný případ přiléhavá.11. Žalobkyně dále uvedla, že závěry soudu prvního stupně o tom, že na odměnu za říjen 2023 nevznikl nárok, vyvrací již samotná příkazní smlouva, konkrétně její čl. IV odst. 2, podle něhož lze odměnu krátit pouze tehdy, „není‑li příkazník schopen plnit“. V této souvislosti žalobkyně akcentovala, že její schopnost plnit byla zachována a k neprovedení činnosti došlo pouze v důsledku postupu žalované, která výkon činnosti sama znemožnila.12. Žalobkyně dále namítla, že obrana žalované spočívající v námitce započtení je nedůvodná, a právně nepřípustná. Nebyla prokázána tvrzená škoda ani příčinná souvislost mezi údajným pochybením žalobkyně a vznikem úroku z prodlení za rok 2021. Žalovaná nikdy řádně a včas neuplatnila jakoukoliv reklamaci tvrzených vad její činnosti, ač tak měla učinit bez zbytečného odkladu. Naopak jakékoli výhrady zazněly až po letech a pouze jako procesní reakce na podání žaloby. Podle žalobkyně jde o jednání účelové a odporující § 1921 o. z.13. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že žalovaná své tvrzení o údajných vadách plnění opírá i o to, že žalobkyně odmítla podepsat tzv. prohlášení hlavní účetní. Dle žalobkyně šlo ale o dokument, který by na ni nepřípustně přenášel odpovědnost příslušející statutárnímu orgánu, a to v rozporu s auditorskými standardy (zejm. ISA 580) i zákonem o obchodních korporacích. Odmítnutí podpisu tak podle ní nemůže zakládat žádnou škodu ani odpovědnost příkazníka, natož být základem pro započtení.14. Žalobkyně rovněž uvedla, že námitka započtení je nepřípustná i z hlediska daňových předpisů, neboť žalovaná proti její pohledávce započítává rovněž částky odpovídající DPH z faktury č. , číslo, , přestože tuto fakturu sama převzala, zaúčtovala, uvedla v kontrolním hlášení a uplatnila vůči státu jako daňový dokl