58 Co 34/2026-174 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 726 203 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 62 034,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 726 203 Kč s tím, že žalovaná užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem dne 3. 7. 2003 bytovou jednotku č. , číslo, v k. ú. , adresa, , takto ji užívala i od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021. Tato smlouva byla následně shledána neúčinnou a posléze i neplatnou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č.j. , spisová značka, , a žalobci bylo uloženo pozemky, na nichž se nachází bytový dům s bytovou jednotkou užívanou žalovanou, vyklidit. Následně se insolvenční správce společnosti , právnická osoba, . domáhal po žalobci vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí v konkursní podstatě, tedy i bytové jednotky užívané žalovanou. Žalobce takto uhradil do konkursní podstaty z titulu bezdůvodného obohacení částku 18 261 187 Kč a 18 318 500 Kč. Žalovaná částka představuje podíl žalované na tomto bezdůvodném obohacení.3. Žalovaná s tímto požadavkem nesouhlasila, v předně namítla promlčení nároku s tím, že bytovou jednotku užívala do 27. 4. 2021, přičemž nejpozději z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 se žalobce dozvěděl, že je smlouva mezi účastníky neplatná, tudíž je bytová jednotka užívána bez právního důvodu. Namítala dále, že povinnosti v rámci smluvního vztahu plnila, poukázala na ust. § 2999 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle něhož je třeba bezdůvodné obohacení určit ve výši ujednané úplaty.4. Žalobce dále tvrdil, že povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení dovozuje z ust. § 2994 o. z. ve spojení s § 3002 odst. 1 a § 2999 odst. 2 o. z. Nesouhlasil s promlčením s tím, že promlčecí lhůta mohla začít běžet až dnem, kdy byl povinen vydat bezdůvodné obohacení do majetkové podstaty úpadce na základě pravomocných rozhodnutí soudů. Namítal, že žalovaná při užívání bytové jednotky nebyla v dobré víře nejpozději od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018.5. Soud I. stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná v žalovaném období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 užívala bytovou jednotku jako členka družstva žalobce, a to na základě nájemní smlouvy, kterou s ní žalobce uzavřel dne 3. 7. 2003, ačkoliv dle závěrů Nevyššího soudu ČR vyjádřených v rozsudku č.j. , spisová značka, nejpozději od června 2000 věděl, že s bytovými domy (tedy ani s touto bytovou jednotkou) nesmí nakládat z důvodu, že byly sepsány do konkursní podstaty úpadce , právnická osoba, Dále vycházel z toho, že dne 23. 7. 2018 nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu č. j. , spisová značka, , tedy nejpozději tímto dnem muselo být účastníkům řízení (tedy i žalobci) známo, že bytovou jednotku je nutno vyklidit, neboť užívací tituly k pozemkům, potažmo k bytovým domům na nich postavených, a tedy i k bytové jednotce, jsou neplatné a z jakého důvodu tomu tak je, a že napříště je bytová jednotka užívána bez právního důvodu. Dne 14. 5. 2019 byla žalobci správcem konkursní podstaty doručena předžalobní výzva k vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním bytových domů za část žalovaného období (nárok byl posléze projednáván Okresním soudem , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , řízení zahájeno podáním žaloby dne 5. 6. 2019), a tedy nejpozději od 14. 5. 2019 žalobce věděl, resp. musel vědět, že bezdůvodné obohacení v souvislosti s užíváním bytové jednotky je ve výši uvedené v předžalobní výzvě (tj. ve výši částky uplatněné následně žalobou) uplatňováno na něm jako na neoprávněném držiteli a v jaké výši. Dne 16. 12. 2021 byla žalobci správcem konkursní podstaty doručena předžalobní výzva k vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním bytových domů za další část žalovaného období (nárok posléze projednáván Okresním soudem , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , řízení zahájeno podáním žaloby dne 29. 12. 2021), a tedy nejpozději od 16. 12. 2021 žalobce věděl, resp. musel vědět, že bezdůvodné obohacení v souvislosti s užíváním bytové jednotky je ve výši uvedené v předžalobní výzvě (tj. ve výši částky uplatněné následně žalobou) uplatňováno na něm jako na neoprávněném držiteli a v jaké výši. Teprve dne 7. 1. 2025 byla žalobcem podána žaloba proti žalované v této právní věci.6. Na základě výše uvedeného dospěl soud I. stupně k závěru, že nárok žalobce je promlčen. Vycházel přitom z toho, že žalobce se o všech rozhodných skutečnostech pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dozvěděl nejpozději dnem 23. 7. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu č. j. , spisová značka, , kterým bylo určeno, že užívací titul (nájemní smlouva ze dne 18. 5. 1998 uzavřená s , právnická osoba, ), na jehož základě žalobce s bytovou jednotkou užívanou žalovanou nakládal, je neplatným právním úkonem (jednáním), nemovitosti jsou tedy užívány (i žalovanou) bez právního důvodu a současně bylo žalobci Nejvyšším soudem uloženo, aby nemovitosti vyklidil. Nejpozději od tohoto data musel tedy žalobce subjektivně vědět o užívání bytové jednotky bez právního důvodu, věděl rovněž, že předmětná bytová jednotka je užívána žalovanou, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 3. 7. 2003, která je nutně rovněž neplatným právním úkonem, a mohl tak bez větších obtíží učinit úsudek o tom, kdo je případně osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení. Subjektivní tříletá promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. tedy uplynula dnem 23. 7. 2021. Považoval přitom za nerozhodné s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že žalobce v rozhodném okamžiku (23. 7. 2018) neměl povědomí o konkrétní výši majetkového prospěchu žalované, když výši majetkového prospěchu mohl bez větších obtíží zjistit vhodným způsobem alespoň rámcově.7. Pokud žalobce argumentoval ust. § 2994 o. z., že správce konkursní podstaty mohl uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči neoprávněnému uživateli, tedy žalované, poukázal soud I. stupně na to, že nejpozději od doručení předžalobních výzev správce konkursní podstaty na vydání bezdůvodného obohacení (14. 5. 2019 a 16. 12. 2021) bylo žalobci zřejmé, že nárok je uplatňován vůči němu. V té době mu bylo rovněž známo, v jaké výši je nárok uplatňován. Byly mu tak známy všechny podstatné okolnosti rozhodné pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované jako skutečnému uživateli dané bytové jednotky. Pokud byla žaloba podána až 7. 1. 2025, byla uplatněna po uplynutí promlčecí lhůty. Pro argumentaci žalobce, že promlčecí lhůta počala běžet až od doby uhrazení bezdůvodného obohacení do konkursní podstaty, neshledal oporu v právní úpravě ani v judikatuře.8. Neshledal opodstatněnou ani námitku žalobce ohledně námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, poukázal přitom na skutkové okolnosti, zejména na to, že původcem protiprávního stavu v daném případě byl právě žalobce.9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení ve výši specifikované v odst. 34 odůvodnění napadeného rozsudku.10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Poukázal na skutkové okolnosti věci, namítal, že od rozsudku Nejvyššího soudu ohledně vyklizení se mohl promlčovat nárok správce konkursní podstaty vůči družstevníkům (uživatelům), nikoliv nárok družstva (žalobce) vůči družstevníkům (uživatelům) s tím, že tento nárok neexistoval až do doby úhrady do konkursní podstaty provedené žalobcem. Namítal, že dokud nebylo zaplaceno, nebylo možno po žalované nic požadovat. Argumentoval tím, že správce konkursní podstaty mohl ve smyslu § 2994 o. z. uplatnit svůj nárok vůči žalované v plné výši kdykoliv až do okamžiku, kdy mu byl žalobcem uhrazen. Závěr soudu I. stupně, že měl podat žalobu vůči žalované již v roce 2018, nepovažoval za správný. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou považoval za rozpornou s dobrými mravy, žalovaná by při její aplikaci těžila z vlastního protiprávního jednání, neboť to byla právě ona, kdo bytovou jednotku užíval. Žalobce by byl sankcionován za legitimní procesní obranu, kdy se bránil proti vydání majetku do konkursní podstaty a tuto povinnost nepřenášel na své členy, dokud úhradu sám neprovedl. Namítal, že se soud I. stupně touto námitkou nezabýval dostatečně. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, pokud běh promlčecí lhůty odvíjel od právní moci konečného rozhodnutí o vyklizení s tím, že promlčecí lhůta uplynula nejpozději dnem 23. 7. 2021, poukázal na to, že se jedná o uplatnění dvou dílčích nároků za dobu od 5. 6. 2016 do 31. 12. 2018