91 Co 317/2025-97 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 232 161,44 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl žalobu s nárokem žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zaplatit jí částku 47 175,33 Kč, úrok ve výši 13,9 % ročně z částky 195 084,13 Kč od 23. 9. 2024 do 22. 10. 2024, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 195 084,13 Kč od 3. 10. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 195 084,13 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 7 460,88 Kč, úrok ve výši 13,9 % ročně z částky 83 752,64 Kč od 23. 9. 2024 do 22. 10. 2024, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 83 752,64 Kč od 3. 10. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky, Anonymizováno, 83 752,64 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 4 252,34 Kč (výrok II.). Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 174 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 279 336,77 Kč s příslušenstvím v souvislosti s dvěma úvěry poskytnutými žalovanému na základě Rámcové smlouvy ze dne 8. 6. 2022, uzavřené se žalovaným. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 8. 6. 2020 (správně 8. 6. 2022 – pozn. odvolacího soudu) Rámcovou smlouvu č. , číslo, , na základě které byl žalovanému zřízen běžný účet č. , číslo, . Dne 9. 3. 2023 účastníci uzavřeli Dodatek , číslo, k Rámcové smlouvě, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 196 543 Kč. Žalovaný na tento úvěr uhradil celkovou částku 35 851,56 Kč. Dle Dodatku , číslo, ze dne 8. 4. 2020 (správně 8. 4. 2023 – pozn. odvolacího soudu) k Rámcové smlouvě pak byl žalovanému poskytnut (další) úvěr ve výši 84 000 Kč. Soud I. stupně rovněž učinil konkrétní zjištění k otázce prověření úvěruschopnosti žalovaného (viz bod 4. odůvodnění napadeného rozsudku).4. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) a podle § 86 odst. 1 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel jako spotřebitel s právním předchůdcem žalobkyně (správně se žalobkyní – pozn. odvolacího soudu) smlouvu o úvěru. Současně uzavřel, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěrů, v důsledku čehož je předmětná úvěrová smlouva neplatná. K výkladu ustanovení § 87 ZoSÚ odkázal soud I. stupně též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.5. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobě vyhověl co do vyčerpané částky jistiny obou úvěrů, když při výpočtu zároveň zohlednil žalovaným uhrazené částky dle tvrzení žalobkyně (tj. částku ve výši 48 881,56 Kč). Současně žalobě vyhověl co do nesplaceného zůstatku běžného účtu v částce 500 Kč. Oproti celkové žalované částce (bez příslušenství) ve výši 279 336,77 Kč soud I. stupně přiznal žalobkyni, po zohlednění částky žalovaným zaplacené, částku ve výši 232 161,44 Kč. Co do zbývající částky 47 175,33 Kč a co do požadovaných úroků a úroků z prodlení z obou úvěrů žalobu zamítl.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná. Z celkových nákladů řízení představovaných zaplaceným soudním poplatkem ve výši 11 174 Kč a náklady právního zastoupení žalobkyně požadovala pouze náhradu soudního poplatku, když ostatních nákladů se výslovně vzdala. Soud I. stupně přiznal žalobkyni náhradu soudního poplatku v jeho plné výši s odůvodněním, že poplatek činil jen malou část z celkových nákladů žalobkyně v souvislosti s jejím právním zastoupením.7. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním, a to v části zamítavého výroku II. rozsudku – pokud se jedná o zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. Namítla, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil, když uzavřel, že splatnost jistiny s ohledem na speciální úpravu § 87 odst. 1 ZoSÚ (která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka) ještě nenastala a stanovil ji teprve v napadeném rozsudku. Zdůraznila, že soud I. stupně nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Připomněla, že žalovaný byl během celého řízení neaktivní a nijak se k návrhu žalobkyně nevyjádřil. Uzavřela, že v řízení nevyšlo najevo, že by měla být aplikována speciální úprava lhůty k plnění dle ustanovení § 87 ZoSÚ; je tedy namístě aplikace úpravy obecné dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. V této souvislosti poukázala na obdobnou věc a rozhodnutí Městského soudu v , adresa, v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, č. j. , spisová značka, . Dle žalobkyně soud neúměrně zvýhodnil žalovaného na úkor věřitele, přičemž věřitel takové jednání považuje za nepřípustné.8. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený výrok II. rozsudku změnil tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 232 161,44 Kč od 3. 10. 2024 do zaplacení, jakož i povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.9. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.10. Odvolací soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť faktický odvolací důvod uplatněný žalobkyní spočívá pouze v nesprávném právním posouzení věci, účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (mlčky) a současně nebylo třeba doplnění ani opakování dokazování ze strany odvolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno veřejně dne 4. 2. 2026.11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.12. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění. Jeho závěr o nepřiznání zákonných úroků z prodlení z dlužné částky ve vazbě na okamžik prodlení dlužníka podle § 87 odst. 1 ZoSÚ však odvolací soud nesdílí.13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto zákonného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, k výkladu ustanovení § 87 odst. 1, 2 ZoSÚ uvedl, že již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Odkázal přitom na důvodovou zprávu k uvedenému ustanovení, v níž se uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele