43 C 174/2022-64 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne [datum], který byl převeden do rejstříku C dne [datum], domáhala vydání rozsudku, kterým soud uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], ze dne [datum], [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky v hotovosti ve výši 35 000 Kč. Žalovaný na pohledávku uhradil 14 150 Kč, zbývající dlužná částka ze smlouvy nebyla žalovaným uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy. 2. Žalobkyně byla usnesením ze dne [datum] podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila podáním doručeným soudu v soudem stanovené lhůtě dne [datum]. 3. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 4. Ve věci bylo nařízeno jednání, přičemž žalobkyně se z účasti na jednání omluvila, současně souhlasila s rozhodnutím soudu v nepřítomnosti, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednáno v nepřítomnosti žalobkyně i žalovaného. 5. Soud vyšel z podání účastníků a listinných důkazů smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti, zákaznickou kartou, podklady k příjmům žalovaného, smlouvou o postoupení pohledávek, výzvou k plnění, oznámením o postoupení pohledávky, podacími lístky. 6. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. 12. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 13. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně, který svoji pohledávku následně podle § 1879 občanského zákoníku platně postoupil na žalobkyni, což bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky, na jejímž základě svědčí žalobkyni podle § 1880 občanského zákoníku aktivní procesní legitimace, a žalovaným, je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby, rovněž nikoli na základě poučení u jednání. 16. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací. 17. Soudu byla předložena karta zákazníka, ve které se vycházelo z čistého měsíčního příjmu žadatele ve výši 31 730 Kč, jehož zdrojem měla být samostatná výdělečná činnost, měsíčních nákladů ve výši 26 200 Kč s tím, že jako dokumenty k ověření finanční situace žadatele jsou uvedeny faktury. Z pokladů, které žalobkyně doložila k příjmům žalovaného soudu, a to první stranu formuláře přiznání k dani z příjmů za rok 2017, kde je jako poplatník uveden žalovaný (na č. l. 51 spisu), a tabulek označených jako faktura (na č. l. 49-50 verte spisu), kde je jako dodavatel uveden žalovaný a jako částky k úhradě v jednom případě 20 000 Kč a v druhém zřejmě 48 200 Kč (kopie je špatně čitelná), nelze nicméně učinit žádný relevantní závěr o příjmech žalovaného, neboť nejen že se nejedná o doklady opatřené náležitostmi potvrzujícími pravost a účel dokumentu, ale pouze o údaje exportované ze souboru v počítači, ale zejména se jedná pouze o několik selektivně předložených podkladů, které nemají žádnou vypovídací hodnotu, nelze z nich učinit žádný zobecňující závěr, mimoto dokládají prostou úhradu, bez rozlišení částky připadající na náklady a zisku. 18. Náklady uvedené v kartě zákazníka nejsou doloženy žádnými podklady, které by objektivizovaly uvedené částky, přičemž zákon neumožňuje vycházet výhradně z údajů sděleným samotným uchazečem o spotřebitelský úvěr, poskytovatel je povinen údaje objektivizovat. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného založené na jeho příjmech a výdajích, které nejsou hodnověrně doložené samotným žalovaným nebo dokumenty opatřeními od třetích osob, které by byly např. poskytovatelem příjmu žalovaného, nelze považovat za souladné s požadavky zákona. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdce provedl lustraci insolvenčního rejstříku a ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. I pokud by proti žalovanému insolvenční řízení vedeno nebylo, nelze pouze na základě této informace, bez náležitého obstarání a posouzení dalších údajů o finančních poměrech dospět k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. 19. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny. 20. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti bylo prokázáno, že žalovanému byly na jejím základě vyplaceny prostředky v hotovosti ve výši 35 000 Kč. Současně bylo prokázáno, že žalovaný uhradil 14 150 Kč, jak vyplývá z tvrzení samotné žalobkyně, tedy zbývá, aby žalovaný doplatil žalobkyni 20 850 Kč. 21. Výrokem I. proto bylo žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení uloženo uhradit žalobkyni částku 20 850 Kč, neboť se jedná o rozdíl toho, co bylo žalovanému v souvislosti s uzavřením smlouvy reálně vyplaceno a co nebylo žalovaným vráceno. 22. Žalobkyni současně svědčí nárok podle § 1970 občanského zákoníku na úrok z prodlení v zákonné výši, a to za dobu od 19. 12. 2019, neboť první žalobkyní prokázaná výzva k úhradě dlužné částky ze dne 29. 11. 2019, byla žalovanému odeslána dne 13. 12. 2019, jak žalobkyně prokázala podacím lístkem na č. l. 20 spisu. Podle § 573 občanského zákoníku je třeba vycházet z domněnky dojití této zásilky žalované 3. pracovní den po odeslání, tj. dne 18. 12. 2019, od následujícího dne má žalobkyně nárok na příslušenství pohledávky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 23. K doručování výzvy soud pro úplnost dodává, že na ni lze vztáhnout ustanovení § 573 občanského zákoníku za situace, kdy žalobkyně prokazatelně odeslala oznámení o postoupení pohledávky spolu s výzvou k plnění prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu, kterou sama žalovaný sdělil žalobkyni. Pokud snad se žalovaný na adrese, kterou sdělila žalobkyni, následně nezdržoval, popř. jinak z