43 C 120/2023-74 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 2. 11. 2022, který byl převeden do rejstříku C dne 30. 3. 2023, domáhala vydání rozsudku, kterým soud uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný a právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] na jejímž základě byly žalovanému vyplaceny prostředky v hotovosti ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou jistinu spolu s administrativním poplatkem 6000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek 12 000 Kč a smluvním úrokem 6000 Kč v 60 týdenních splátkách s tím, že poslední splátka byla stanovena na 3. 9. 2020. Žalovaný na pohledávku uhradil celkem 13 660 Kč. Zbývající dlužná částka ze smlouvy nebyla žalovaným uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy. 2. Ve věci bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou, elektronický platební rozkaz byl proto zrušen. 2. Žalobkyně byla usnesením ze dne 28. 6. 2023 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila v soudem stanovené lhůtě dne 14. 7. 2023. 3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 24. 8. 2023, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tak bylo jednáno v nepřítomnosti žalovaného. 4. Žalobkyně u jednání uvedla, že žaloba se týká smlouvy o úvěru ze dne [datum], uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], přičemž žalovanému byly vyplaceny prostředky v celkové výši 30 000 Kč, žalovaný na splátkách uhradil celkem 13 660 Kč, ve zbytku neuhradil, následně došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Poskytovatelem úvěru byla podrobně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, a to jak na příjmové stránce vyjádřením žalovaného, výplatními páskami, pracovní smlouvou, tak i na výdajové stránce, nájemní smlouvou. Do karty zákazníka bylo zaznamenáno, že žije s rodiči, ve shodě s nájemní smlouvou, dále že nemá vyživovací povinnost. Bylo zjištěno, že nemá jiné obdobné dluhy, byly prověřeny registry. 5. Soud dále vycházel z listinných důkazů smlouvou o úvěru, kartou zákazníka, postoupením pohledávky, oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou, bilancí, posouzením úvěruschopnosti, lustrací Centrální evidence osob a interního soudního systému ISAS. 6. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 8. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhá úhrady pohledávky ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je částečně důvodná. 9. Soud vzal za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Pohledávku ze smlouvy právní předchůdce žalobkyně následně podle § 1879 občanského zákoníku platně postoupil na žalobkyni, což bylo prokázáno dokumentací k postoupené pohledávce, na jejímž základě svědčí žalobkyni podle § 1880 občanského zákoníku aktivní procesní legitimace. 10. Soud předně dospěl k závěru o platnosti smlouvy s ohledem na právní úpravu posouzení úvěruschopnosti žalovaného podle ustanovení § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť poskytovatel úvěru vycházel z údajů o příjmech a výdajích žalovaného, zjištěných a ověřených v dostatečném rozsahu. 11. K prokázání náležitého posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla soudu žalobkyní předložena karta zákazníka ze dne 11. 7. 2019, přičemž údaje uvedené v kartě zákazníka, z nichž poskytovatel vycházel při uzavírání úvěrové smlouvy, byly dále podloženy větším počtem listinných důkazů ve formě dokumentů opatřených poskytovatelem úvěru od třetích stran. 12. Soudu byla předložena pracovní smlouva žalovaného, spolu se mzdovým výměrem, kterou byly stabilní příjmové poměry žalovaného, a to v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou, s měsíční mzdou ve výši 17 300 Kč. Současně bylo soudu předloženými výplatními páskami prokázáno, že žalovaný skutečně dosahoval mzdy ve výši odpovídající předložené pracovní smlouvě, přičemž v kartě zákazníka bylo vycházeno z téže částky příjmu, ba z částky o něco nižší. Na straně výdajové byla soudu předložena nájemní smlouva, kterou byly prokázány náklady žalovaného na bydlení ve výši 4000 Kč, neboť nájemní smlouva byla na straně nájemce uzavřena se dvěma osobami, hradícími celkem nájemné ve výši 8000 Kč, tj. v částce 4000 Kč na osobu. K tomu byla dále lustrací centrální evidence obyvatel ověřena věrohodnost údajů v kartě zákazníka, týkajících se osobních poměrů žalovaného v tom směru, že nemá nezaopatřené děti a že sdílí domácnost s rodiči, neboť bylo prokázáno, že osoba uvedená v nájemní smlouvě coby spolunájemce je matkou žalovaného. 13. Za daného stavu dokazování soud akceptoval zákonnost posouzení úvěruschopnosti i při zohlednění, že další pravidelné výdaje žalovaného byly uvedeny toliko paušální částkou 3450 Kč, aniž by byly dále prokázány dalšími listinami, kdy i při zohlednění shora uvedeného, tedy že se v případě žadatele jedná o osobu bezdětnou, žijící s rodiči a spolu s matkou se podílející na nákladech na živobytí, soud takto uvedenou částku shledal jako věrohodnou. 14. Byly tak prokázány skutečnosti vedoucí k závěru o posouzení úvěruschopnosti žalovaného v souladu se zákonem. Následně soud obrátil pozornost k částkám nárokovaným spolu s jistinou úvěru, přičemž však v tomto ohledu byl nucen dospět k závěru o dílčí neplatnosti příslušných smluvních ujednání, která jsou však podle § 576 občanského zákoníku oddělitelnými od ostatního obsahu smlouvy, neplatnost se tak týká pouze těchto smluvních ujednání, při zachování platnosti smlouvy ve zbývající části. 15. K závěru o dílčí neplatnosti smluvních ujednání soud dospěl ve vztahu k nárokovaným poplatkům, dále ve vztahu ke sjednanému smluvnímu úroku. 16. Pokud jde o poplatek za administrativní činnost ve výši 6000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 000 Kč, k jejichž úhradě se žalovaný ve smlouvě zavázal, žalobkyně – a to ani k dodatečné výzvě soudu – dostatečným způsobem nevysvětlila a zejména neprokázala, jaké skutečné plnění bylo žalovanému za nárokované poplatky poskytnuto. Žalobkyně v té souvislosti soudu předestřela určité zdůvodnění, za jaké služby měly být tyto poplatky účtovány, jednalo se však o zdůvodnění toliko obecné, ve vztahu ke konkrétní projednávané věci nedostatečné a nevěrohodné. Žalobkyně uvedla pouze obecná tvrzení, aniž by upřesnila, jaké konkrétní služby a v jaké reálné hodnotě byly právě žalovanému za dané poplatky poskytnuty a na základě jakého propočtu, který by odrážel náklady na služby, jež za ně měly být žalovanému poskytnuty, dospěla k požadovaným částkám. 17. Soud se dále zabýval zákonností smluvní úrokové sazby, kterou byl spotřebitelský úvěr zatížen. Žalovaný se zavázal uhradit úrok ve výši 6000 Kč, což při trvání úvěru 60 týdnů odpovídá roční úrokové sazbě 32,15 %, jak rovněž uvedeno v bodě 1.4 smlouvy o úvěru, přičemž žalobou byl nárokován úrok v sazbě nižší, a sice ve výši 26,43 %. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou soud zjistil, že pro dané období a daný typ úvěru (spotřebitelský úvěr bez kontokorentů, běžných účtů a karet) byla standardní úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami, včetně stavebních spořitelen ve výši 8,27 % ročně. Sjednanou úrokovou sazbu 32,15 % p. a., která téměř čtyřnásobně přesahuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy, je nutno považovat za nepřiměřenou a ve zjevném rozporu s dobrými mravy, což má podle § 588 občanského zákoníku za následek absolutní neplatnost ujednání o smluvní úrokové sazbě 18. Takto je třeba postupovat v souladu s požadavky konstantní judikatury vrcholných soudů, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, z recentní judikatury týkající se aplikace korektivu dobrých mravů ve věcech tohoto druhu v podmínkách tzv. nového občanského zákoníku např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2022, sp. zn. 29 ICdo 54/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019. 19. K témuž závěru je pak třeba dospět i ve vztahu k úrokové sazbě nárokované žalobou, která je sice nižší než úroková sazba podle smlouvy o úvěru, i tak ale činí více než trojnásobek úrokové sazby obvyklé při poskytování bankovních úvěrů daného druhu a v daném období, což je úroková míra nezákonná, která se zjevně příčí dobrým mravům, přičemž navíc ve vztahu k této úrokové sazbě nebylo žalobkyní tvrzeno, z jakého důvodu je