7 C 413/2015-419 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 21.12.2015 se žalobce domáhal určení, že výlučným vlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území , adresa, , obci , adresa, , a to pozemků parc. č. , Anonymizováno, kdy všechny pozemky byly součástí původní parcely , Anonymizováno, , je , Anonymizováno, (žalovaný 2). Svůj návrh odůvodnil tak, že žaloba je podávána podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (dále také jen „zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi“), kdy toto ustanovení zakládá pro oprávněné osoby aktivní legitimaci k podání žalobního návrhu na určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla před nabytím tohoto zákona převedena nebo přešla do vlastnictví jiných osob v rozporu se zákonem. Žalobce měl za to, že je osobou oprávněnou ve smyslu § 3 tohoto zákona, a to proti žalovanému 1), který je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, a proti žalovanému 2), určení jehož vlastnického práva se domáhá. Žalobce je přitom církevní právnickou osobou registrovanou v Rejstříku evidovaných právnických osob vedeném Ministerstvem kultury. S odkazem na ustanovení § 29 zákona o půdě měl za to, že pokud bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo pro žalovaného 1) na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemku č. , hodnota, ze dne 28.5.2008, kterou na něj byly předmětné pozemky převedeny státem, pak jde o právně irelevantní akt, neplatný od samého počátku. S odkazem na porovnání parcel dřívější evidence (knihovní vložka 227) s parcelami v katastru nemovitostí tvrdil, že předmětné pozemky byly součástí parcely dříve evidované jako , Anonymizováno, . Tyto nemovité věci představují původní majetek registrované církve, kdy jde o majetek, který byl alespoň po část období mezi 25.2.1948 a 1.1.1990 v majetku registrované církve, respektive její církevní právnické osoby. Konkrétně jde o původní majetek právního předchůdce žalobce – , Anonymizováno, (dále také jen „nadace“), kdy rozhodnutím biskupa brněnského ze dne 25.9.2002 došlo ke sloučení této nadace (historické církevní právnické osoby) s církevní osobou , Anonymizováno, (žalobcem). O majetek byl právní předchůdce žalobce připraven výměrem ze dne 14.4.1949, kdy tak jde o majetkovou křivdu zakládající restituční nárok žalobce, který bude řešen v režimu zákona č. 428/2012 Sb. po pravomocném skončení tohoto soudního řízení. S ohledem na to, že žalovaný 1) není povinnou osobou dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, je třeba se domáhat určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 tohoto zákona, kdy samotnou jeho dikcí je naplněna podmínka naléhavého právního zájmu na určení dle § 80 o.s.ř.2. Žalovaný 1) se ve věci vyjadřoval tak, že si není, ani nebyl vědom existence práv nějaké třetí osoby, předmětné nemovitosti nabyl v dobré víře, že převádějící je oprávněn s nimi disponovat. Žalobce jej před podáním žaloby neoslovil ohledně možného mimosoudního vyřešení věci. Odkázal na vyjádření žalovaného 2).3. Žalovaný 2) potvrdil převod předmětných pozemků smlouvou uvedenou v žalobě, kdy převod byl realizován na základě žádosti žalovaného 1) ze dne 17.2.2004. V rámci ověřování převoditelnosti pozemku (tehdy ještě označeného , Anonymizováno, ) příslušný katastrální úřad sdělil, že pozemek byl dle podkladů majetkem církve, náboženské společnosti, řádu nebo kongregace a přešel celý po 25.2.1948 do vlastnictví státu z nadace, jak byla uvedena v žalobě. , právnická osoba, proto požádal Odbor církví Ministerstva kultury ČR o sdělení, zda tato nadace je či byla Ministerstvem kultury jako církevní subjekt registrována, kdy odpověď byla negativní, když nebylo v žádném ze tří ministerstvem vedených registrů uvedení dané nadace zjištěno. , právnická osoba, tak dospěl k závěru, že pozemek je možno smluvně převést. Pokud bylo 25.9.2002 rozhodnuto o sloučení církevních právnických osob, tak k tomu došlo s neevidovanou právnickou osobou, , právnická osoba, ani , Anonymizováno, o tomto sloučení informován nebyl. Žalovaný 2) tak nemohl, ač vynaložil veškerou požadovanou snahu, zjistit, že k tomuto sloučení došlo. Žalovaný 2) nárok žalobce neuznával, když měl za to, že žalobce neprokazuje převod pozemku v rozporu s § 29 zákona o půdě. Účelem daného ustanovení totiž není jen blokace určitého majetku státu, ale jde především o závazek zákonodárce přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, což se stalo teprve zákonem č. 428/2012 Sb. s účinností od 1.1.2013. Jeho účelem naopak je zmírnění (nikoliv náprava) některých (nikoliv všech) majetkových křivd. Jeho účelem pak není vznik křivd nových v souvislosti s převody majetku v dobré víře na třetí osoby. Poukázal na zakotvení finanční náhrady v daném zákoně, kdy tato v sobě zahrnuje i satisfakci za majetek, který není možné z různých důvodů vydat. Zdůraznil význam dobré víry při převodu předmětného pozemku. Následně poukázal i na to, že žalobce by měl prokazovat fungování jeho právního předchůdce, tedy dané nadace, po dobu 100 let, když církevní právnická osoba dle církevního práva může nečinností po tuto dobu zaniknout.4. Žalobce se k námitkám žalovaných stavěl tak, že nejsou relevantní, za podstatné neměl, že právní předchůdce žalobce nebyl registrován v příslušném seznamu Ministerstva kultury, když zákon o půdě v § 29 nemluví o ochraně majetku registrovaných církví, náboženských řádů či kongregací. Za podstatné měl to, že žalovaný 2) měl povědomí o tom, že předmětný pozemek byl původním majetkem církve, že se na něj vztahuje blokační paragraf, přesto danou smlouvu uzavřel. Ke dni jejího uzavření byla již daná nadace sloučena po dobu šesti let s , adresa, , která je řádně evidována v Rejstříku církevních právnických osob. Ke sloučení došlo dle Kodexu kanonického práva (kánon 121 CIC), žalobce nebyl povinen o sloučení jakkoliv Ministerstvo kultury ČR informovat. Poukázal na zásadu náboženského pluralismu a tolerance a nemožnost přezkoumávat tyto aktivity církve státními soudy. Je tak třeba vycházet z rozhodnutí Biskupství brněnského. Vyjádření Ministerstva kultury nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že naplnění dobré víry při převodu předmětných pozemků je nutné posuzovat se zřetelem ke všem okolnostem, nikoliv pouze k subjektivnímu pocitu žalovaných.5. Žalovaný 2) v dalším vyjádření k žalobě namítnul nedostatek aktivní legitimace žalobce, neosvědčení naléhavého právního zájmu na určení. Vznesený nárok měl za zcela mimo rámec a účel restitučního zákona, měl jej za rozporný s dobrými mravy, když zákon vykládá zcela extenzivně, zasahujíce do vlastnického práva žalovaného 2), které bylo založeno klasickým převodem vlastnického práva dne 17.2.2004 (?). Dobrá víra žalovaného 2) je přitom založena tím, že stát si před převodem vyžádal vyjádření, které vyloučilo jakékoliv restituční nároky. Došlo tak k řádnému nabytí vlastnictví předmětných pozemků. Pokud by tomu tak nebylo, pak uplatnil institut vydržení v dobré víře, když jeho držba byla pravá a poctivá, s majetkem nakládal jako vlastník, takto byl zapsán na příslušném listu vlastnictví. K tomu doplnil, že byly-li právní účinky vkladu od 12.6.2008, jedná se o dobrou víru rovnající se svým trváním téměř době vydržení, a nelze nyní vlastnické právo tehdejšímu nabyvateli opět odebrat, i kdyby soudním výrokem.6. Žalobce se k námitkám ohledně dobré víry žalovaných vyjadřoval s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu tak, že smyslem blokačního paragrafu v zákoně o půdě je primárně ochrana původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo dojít ke zmaření odčinění majetkových křivd. Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby úkony, kterými byl tento majetek převáděn na třetí osoby, byly stiženy absolutní neplatností, nemohly zapříčinit změnu v osobě vlastníka. Samo zapojení , právnická osoba, a důvěra v jeho zákonné jednání neopodstatňuje prolomení blokace dispozice s majetkem, když by to vedlo k naprostému vyprázdnění blokačních paragrafů. Nepostačí ani důvěra v zápis katastru nemovitostí. Dobrá víra žalovaného 1) nemůže převážit nad právem žalobce, jakožto historického církevního vlastníka. K existenci dané nadace v době sloučení se žalobcem doplnil, že nedošlo k situaci, kdy by po dobu posledních 100 let nevykonávala činnost, když dokládal důkazy k její činnosti v průběhu dvacátého století. Měl však za to, že není v pravomoci obecných soudů přezkoumávat rozhodnutí církevních orgánů ve vztahu k církevním právnickým osobám.7. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 19.12.2016, č.j. 7 C 413/2015-111, kterým žalobě zcela vyhověl, když smlouvu, kterou žalovaný 1) nabyl předmětné pozemky měl za absolutně neplatnou, neshledal dobrou víru na straně žalovaného 2) při nabytí pozemků, když nevyužil dostupných dokladů na Biskupství brněnském. Žalobce dle soudu unesl důkazní břemeno ohledně určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.8. K odvolání žalovaných byl tento rozsude