43 C 228/2025-47 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 4. 6. 2025, který byl převeden do rejstříku C dne 4. 8. 2025, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 87 500 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 19. 12. 2024, č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky převodem na účet ve výši 50 000 Kč. Dlužná částka ze smlouvy nebyla žalovaným uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy.2. Žalobkyně byla usnesením ze dne 5. 9. 2025 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila, avšak nikoli v soudem stanovené lhůtě, která marně uplynula dne 6. 10. 2025, ale teprve 10 dní po uplynutí lhůty, dne 16. 10. 2025, přičemž doplnění žaloby bylo soudu doručeno v 11:44:46 hodin, přičemž jednání bylo nařízeno na 13:00 hodin. Vzhledem k tomu, že doplnění žaloby bylo ještě těsně před zahájením jednání předloženo soudci, bylo k němu přihlédnuto.3. To však nic nemění na tom, že soud důrazně apeluje na žalobkyni, aby podání k výzvě soudu činila v soudem stanovených lhůtách, nikoli zjevně opožděně – 10 dnů po marném uplynutí lhůty jako v tomto případě, ba navíc tak, že podatelna soudu příslušné podání obdrží 75 minut před zahájením jednání. Nejen že žalobkyně vstupuje v riziko, že příslušné podání nebude vzhledem k nezbytnému administrativnímu postupu k jednání předloženo včas, a nebude tak k němu z objektivních důvodů již moci býti přihlédnuto, ale navíc tím porušuje své procesní povinnosti, zatěžuje soud, narušuje řádný procesní postup, tímto svým postupem v konečném důsledku maří řízení.4. Žalovaný se k věci nevyjádřil.5. Ve věci bylo nařízeno jednání, přičemž žalobkyně se z účasti na jednání omluvila, současně souhlasila s rozhodnutím soudu v nepřítomnosti, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalobkyně, žalovaného.6. Soud vyšel z podání účastníků a listinných důkazů smluvní dokumentací, potvrzením o platbě, předžalobní výzvou a sdělením banky.7. Podle § 419 občanského zákoníku spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.8. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.9. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 věty první o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.15. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.17. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je smlouvou uzavřenou mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, nikoli smlouvou spotřebitelskou. Soud zde podotýká, že otázka správné kvalifikace smlouvy je zcela zásadní, jelikož v případě smlouvy uzavřené mezi podnikateli nemá úvěrující subjekt povinnost zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného.18. Žalobkyně, ani přes výzvu soudu, nikterak neprokázala, že žalovanému byl úvěr poskytnut v rámci jeho podnikatelské činnosti, ze smlouvy dále nevyplývá, jaký byl účel poskytnutého úvěru. Zároveň ze sdělení banky soud zjistil, že bankovní účet, na který byl úvěr poskytnut je veden na žalovaného jako na fyzickou osobu, nikoliv na podnikatele. S ohledem na tyto skutečnosti, došel soud k závěru, že věc je třeba posuzovat vycházeje z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, tedy žalobkyně měla povinnost před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost žalovaného, což však neučinila.19. V té souvislosti žalobkyně ani netvrdila a neprokazovala, zda vůbec a jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Omezila se toliko na to, že smlouva byla označena jako smlouva o podnikatelské zápůjčce, tedy se na ni příslušná ustanovení zákona nevztahují.20. Takto se však dle soudu zříci povinnosti zkoumání úvěruschopnosti nelze, nýbrž je třeba prokazovat, zda se skutečně jednalo o úvěr svojí povahou podnikatelský, tedy zda skutečně po obsahové stránce náležitostí, účelu a realizace úvěrové smlouvy byla tato ze strany žalované uzavírána jako podnikatelem, tedy podle § 420 odst. 2 občanského zákoníku přinejmenším v převažující míře za účelem souvisejícím s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností, a naopak že úvěrová smlouva nebyla ve smyslu § 419 občanského zákoníku uzavírána žalovanou jako spotřebitelem – člověkem, který uzavírá smlouvu mimo rámec své podnikatelské činnosti.21. V té souvislosti je zcela nerozhodné, jak je smlouva formálně označena, nýbrž je na poskytovateli úvěru, aby tvrdil a prokazoval, že dostál požadavkům zákona týkajícím se posouzení úvěruschopnosti, a pakliže nikoli, z jakých důvodů byl oprávněn takto postupovat, při zohlednění požadavků zákona a striktní judikatury vrcholných soudů. To však žalobkyně nečinila, omezila se na prostý odkaz na označení smlouvy, popř. několik stručných odkazů v textaci smlouvy.22. V té souvislosti lze z početné judikatury odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3497/2021, v němž Nejvyšší soud judikoval, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.23. Právní nauka v té souvislosti uvádí, že definice stran spotřebitelské smlouvy vystihuje jejich základní charakteristický rys. Tím je obsahové (materiální) kritérium uzavírání smlouvy v rámci profesní či obchodní aktivity na straně podnikatele, a naopak mimo profesní či obchodní aktivity na straně spotřebitele. Naplnění tohoto kritéria, tedy skutečný účel uzavření a plnění smlouvy je třeba zkoumat v každém jednotlivém případě, není možné vycházet z paušálního (formálního) odkazu na obecný charakter dané osoby. Ústavní soud v této souvislosti v nálezu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, vyslovil, že „porušení práva na spravedlivý proces představuje taková interpretace ustanovení na ochranu spotřebitele, a to i ve vztazích podřízených režimu obch. zákoníku, která vede k odmítnutí jejich aplikace na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, a