Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku 16.800,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16.800,- Kč za dobu od 4. 4. 2025 do zaplacení a částku 5.100,- Kč. V žalobním návrhu uvedl, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 12.000,- Kč převodem na účet žalované. Žalovaná úvěr neuhradila. Úvěruschopnost žalované byla zjištěna lustrací z veřejně dostupných databází a výpisem z účtu. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobce.Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Procesní strany souhlasily s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu, když žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřila, žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil.Z listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním podstatným pro rozhodnutí o návrhu žalobce.Žalobce předložil úvěrovou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , žalovanou nepodepsanou, dále formulář informací a obchodní podmínky.V listině označené jako žádost o spotřebitelský úvěr je uveden příjem žalované 19.930,- Kč měsíčně a měsíční výdaje 15.000,- Kč, a to bez jakéhokoliv doložení či bližší specifikace. Listina není žalovanou podepsána.Dle potvrzení o platbě ve spojení se sdělením banky byla na účet vedený na jméno žalované odeslána právním předchůdcem žalobce částka 12.000,- Kč dne 2. 12. 2024. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobce.Dopisem ze dne 30. 5. 2026 vyzval zástupce žalobce žalovanou k úhradě, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 30. 5. 2026.Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.Dle ustanovení § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli najeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné též použitím nezávisle ověřitelných údajů.Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Dle ustanovení § 87 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.Jakkoliv však zákon o ochraně spotřebitele ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (totožně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit (k totožným závěrům srov. aktuální rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15.6.2021, č.j. 74 Co 80/2020-184).Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované žalobce tvrdil, že právní předchůdce žalobce vycházel z lustrace veřejně přístupných databází a výpisu z účtu.Shora uvedený způsob posouzení úvěruschopnosti žalované hodnotí soud jako zcela nedostatečný a pouze formální. Právní předchůdce žalobce zjevně nijak neověřil skutečný dlouhodobý příjem žalované. Právní předchůdce žalobce dále nikterak neprověřil skutečné měsíční výdaje žalované, jako jsou například náklady na bydlení, splátky dalších závazků či jiné běžné výdaje a náklady. Úvěruschopnost žalované tak nebyla před uzavřením smlouvy řádně prověřena.Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalované řádně neprověřil, je na úvěrovou smlouvu třeba hledět jako na neplatnou (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru, k tomu srovnej, pokud jde o absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance proti GK a pokud jde o povinnost věřitele řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021 sp. zn. 27 Co 12/2020).Žalovaná je s ohledem na výše uvedené povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Žalované byla poskytnuta jistina ve výši 12.000,- Kč, k úhradě zbývá částka 12.000,- Kč ( k započtení platebsrov. odst. 17 rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 27 Co 80/2021). Tuto částku je žalovaná povinna uhradit ve lhůtě odpovídají možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem na shora nezjištěnou finanční situaci žalované byla stanovena lhůta 3 dnů dle § 160 občanského soudního řádu. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobci vznikl až v případě prodlení žalované s úhradou v takto stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).Z výše uvedených důvodů soud žalované uložil povinnost uhradit žalobci částku 12.000,- Kč (výrok I.) a ohledně zbývající části nároku žalobu zamítl (výrok II.).O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobce byl ve věci úspěšný v rozsahu 49 % předmětu řízení (ke dni rozhodnutí soudu se jedná o částku 12.000,- Kč), neúspěšný ohledně 51 % předmětu řízení (ke dni rozhodnutí soudu se jedná o částku 12.606,41 Kč). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soudní poplatek za návrh proto činí 1.095,- Kč dle položky č. 2.2. Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobce na poplatku uhradil 876,- Kč, soud mu proto uložil povinnost zaplatit doplatek poplatku 219,- Kč (§ 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích).Lhůta k plnění byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když důvody pro stanovení delší lhůty soud neshledal.