Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 14. 4. 2025 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 19 994,46 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že na základě smlouvy o služební kreditní kartě reg. č. , hodnota, ze dne 7. 11. 2007, poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky až do výše 20 000 Kč formou průběžného čerpání prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal nepřekročit úvěrový limit a splácet peněžní prostředky v měsíčních splátkách ve výši 1/10 vyčerpané jistiny úvěru. Dále se žalovaný zavázal hradit úroky ve výši 17 % ročně a sjednané poplatky. Žalovaný za celou dobu trvání smlouvy čerpal celkem částku 38 970,30 Kč, přičemž uhradil pouze částku 22 897,26 Kč, která byla ve výši 20 076,13 Kč započtena na jistinu a ve výši 2 821,13 Kč na úroky. Žalovaný tedy nehradil splátky řádně a včas, dostal se do prodlení s úhradou již splatných splátek, právní předchůdce z toho důvodu od smlouvy odstoupil a celý dluh zesplatnil ke dni 26. 3. 2009. Součástí jistiny se staly i dlužné poplatky ve výši 2 040 Kč (2x poplatek za správu ve výši 20 Kč, 4x poplatek za upomínku ve výši 500 Kč). Ke dni zesplatnění činila dlužná jistina částku 20 934,17 Kč, dlužné úroky částku 2 986,32 Kč a dlužné úroky z prodlení částku 936,84 Kč. S účinností ke dni 14. 12. 2015 byla pohledávka postoupena na žalobce, o čemž byl žalovaný informován. Po postoupení pohledávky žalovaný uhradil dále částku 21 699,40 Kč, kterou žalobce započetl ve výši 939,71 Kč na jistinu, ve výši 20 759,69 Kč na úrok z prodlení naběhlý za období od 17. 3. 2009 do 11. 2. 2013. Žalobce vedle kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení dále požaduje zaplacení úroku ve výši 17 %, a to až od 17. 3. 2024 a smluvního úroku z prodlení ve výši 25 % ročně z dlužné jistiny od 12. 2. 2013 do zaplacení.2. Žalovaný u nařízeného jednání uvedl, že smlouvu uzavřel, nebyl schopen peněžní prostředky splácet. Má vícero dluhů, zvažuje vstup do insolvence. Ke svým poměrům uvedl, že není zaměstnán, měl by absolvovat pracovní pohovor, příjem má z občasných brigád ve výši asi 15 až 20 000 Kč měsíčně. Hradí nájem ve výši 8 000 Kč měsíčně. Má dluhy z podnikání v ČR i na Slovensku. Byl by schopen hradit splátku 2 000 Kč měsíčně.3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Ze smlouvy o služební kreditní kartě ze dne 7. 11. 2007 bylo zjištěno, že se , právnická osoba, . (dále jen „banka“) zavázala vydat žalovanému kreditní kartu a poskytnout mu úvěr ke kreditní kartě s limitem 20 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky banky, podmínky ke služebním kreditním kartám a sazebník poplatků. Žalovaný se zavázal úvěr splácet vč. úroků z vyčerpané jistiny, a to ve splátkách ve výši 1/10 vyčerpané jistiny úvěru podle stavu ke dni vyhotovení výpisu z účtu ke kreditní kartě, minimálně 100 Kč. O výši měsíční splátky měla banka žalovaného informovat. Splátky byly splatné nejpozději poslední den příslušného kalendářního měsíce, banka byla oprávněna splátky strhávat z účtu žalovaného. Pro případ prodlení s úhradou jakéhokoliv závazku byl žalovaný povinen platit úroky z prodlení ve výši stanovené oznámením.5. Podle čl. VI podmínek ke služebním kreditním kartám je banka oprávněna od smlouvy odstoupit a požadovat okamžité splacení celé nebo části úvěru a příslušenství v případě, kdy nastane některá ze skutečností uvedených v odst. 1, mimo jiné jde podle odst. 1 písm. a) o případ, kdy se klient dostane do prodlení s úhradou jakéhokoliv peněžitého závazku vzniklého na základě smlouvy.6. Z oznámení ze dne 2. 11. 2007 o stanovení úrokové sazby s platností od 5. 11. 2007 bylo zjištěno, že úroková sazba z úvěru ke kreditním kartám služebním činila 17 % ročně, úrok z prodlení z částek po splatnosti činil 25 % ročně.7. Z platební historie soud zjistil jednotlivá čerpání a úhrady čerpání úvěru a jeho splácení žalovaným, je zřejmý zůstatek půjčky ve výši 20 934,17 Kč. Žalovaný se opakovaně dostával do prodlení s úhradou splátek.8. Z historického výpisu číslo úvěru , tel. číslo, ze dne 8. 7. 2009 bylo zjištěno, že zůstatek úvěru činí 20 934,17 Kč, splatné úroky 2 336,76 Kč. Dále byla naúčtována položka v listině označená jako „pokuta z prodlení“ ve výši 59,59 Kč.9. Z dopisu ze dne 16. 3. 2009 bylo zjištěno, že banka odstoupila od smlouvy o služební kreditní kartě evidované na účtu č. , hodnota, , a to s účinností ke dni 26. 3. 2009. Důvodem bylo prodlení s úhradou peněžitého závazku ze smlouvy.10. Ze smlouvy o postoupení id. č. , hodnota, -14-15 a oznámení ze dne 16. 12. 2015 bylo zjištěno, že na žalobce byla postoupena mimo jiné pohledávka za žalovaným, č. účtu 513332161357, změna věřitele byla žalovanému oznámena.11. Z výzvy ze dne 26. 3. 2025, odeslané téhož dne, bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu ve výši 88 913,31 Kč, a to do 10. 4. 2025, byl seznámen s právním důvodem vzniku dluhu.12. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se právní poměry vzniklé před nabytím účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy.13. S ohledem na dobu uzavření smlouvy a vznik závazkového vztahu bylo nutné věc posoudit podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, tedy podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (Obch. z.). To platí rovněž pro posouzení prodlení žalovaného a práva věřitele na úrok z prodlení podle § 369 odst. 1 Obch. z. Nebyla-li sazba úroku z prodlení platně sjednána, určí se její výše podle právních předpisů, na něž uvedené ustanovení odkazovalo.14. Podle § 497 Obch. z. se smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.15. Podle § 502 odst. 1 Obch. z. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.16. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že mezi bankou a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 a násl. Obch. z. Na jejím základě se banka zavázala poskytnout žalovanému na jeho požádání peněžní prostředky do sjednaného úvěrového limitu a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit sjednané úroky. Smlouva o úvěru představovala podle § 261 odst. 3 písm. d) Obch. z., ve znění účinném v době uzavření smlouvy, obchodní závazkový vztah bez ohledu na povahu jejích účastníků.17. Z provedených důkazů bylo prokázáno, že žalovaný na základě smlouvy opakovaně čerpal peněžní prostředky a dostával se do prodlení s placením sjednaných měsíčních splátek. Podle smluvních podmínek byla banka v takovém případě oprávněna od smlouvy odstoupit a požadovat okamžité splacení čerpaného úvěru včetně příslušenství. Banka tohoto oprávnění využila dopisem ze dne 16. 3. 2009, kterým od smlouvy odstoupila s účinností ke dni 26. 3. 2009. Tím se celý nesplacený závazek žalovaného stal splatným.18. Z tvrzení žalobce, které žalovaný žádným způsobem nezpochybnil, má soud za prokázané, že žalovaný vyčerpal celkem částku 38 970,30 Kč. Z plateb uskutečněných před postoupením pohledávky bylo na jistinu započteno 20 076,13 Kč. K takto zjištěnému rozdílu ve výši 18 894,17 Kč žalobce přičetl poplatky v celkové výši 2 040 Kč, jejichž výše i důvodnost byla v řízení prokázána tvrzeními žalobce, které žalovaný nerozporoval. Žalobce tedy tímto způsobem dospěl k částce 20 934,17 Kč. Po postoupení pohledávky žalovaný uhradil další částku, z níž žalobce započetl 939,71 Kč na jistinu. Zbývající jistina tak činí 19 994,46 Kč. Soud proto shledal uplatněný nárok na zaplacení jistiny ve výši 19 994,46 Kč důvodným. Žalovaný uzavření smlouvy, čerpání peněžních prostředků ani skutečnost, že svůj závazek řádně nesplácel, nezpochybnil. Odpovídající výše nesplacené jistiny současně vyplývá z předložené platební historie.19. Žalobce dále požadoval úhradu kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 986,32 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 936,84 Kč, vyčíslených vždy ke dni zesplatnění pohledávky. Z tvrzení žalobce má soud za prokázaný výpočet takto kapitalizovaného úroku i úroku z prodlení, výpočet je přezkoumatelný, je zřejmé započtení jednotlivých plateb žalovaného. Žalovaný výpočet nikterak nerozporoval.20. Povinnost dlužníka platit sjednaný úrok z poskytnutých peněžních prostředků zásadně trvá do jejich vrácení, nevyplývá-li ze smlouvy nebo z povahy jejího ukončení něco jiného. V posuzované věci smluvní dokumentace stanovila úrokovou sazbu 17 % ročně a neobsahovala ujednání, podle něhož by povinnost platit sjednaný úrok zanikla okamžitou splatností úvěru. Žalobce uplatnil smluvní úrok pouze za období od 17. 3. 2024, ačkoli podle jeho tvrzení nebyla jistina vrácena již od roku 2009. Soud je však rozsahem žalobního návrhu vázán. Úrok byl přiznán z dlužné jistiny, tj. z částky 19 994,46 Kč.21. Jelikož žalovaný nesplnil peněžitý závazek řádně a včas, dostal se do prodlení. Podle § 369 odst. 1 Obch. z. je proto povinen platit úrok z prodlení. Úrok z prodlení byl mezi stranami sjednán ve výši 25 % ročně, jehož úhradu žalobce požaduje za dobu od 12. 2. 2013.22. Soud má přitom požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení v takové výši i pro další období (tj. od 12.2.2013) za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, tedy rozporný s ust. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Soud při tomto závěru zohlednil jednak stáří dluhu, dále skutečnost, že žalovaný po postoupení pohledávky již uhradil žalobci částku 21 699,40 Kč, přičemž z této úhrady bylo na úrok z prodlení započteno 20 759,69 Kč, dále jej žalobce požaduje a rozsudkem mu byl přiznán v kapitalizované výši 936,84 Kč. Žalovaný tak již nyní na úroku z prodlení uhradil více, než činí dlužná jistina. Žalobci byl současně přiznán nárok na zaplacení úroku z úvěru ve výši 17 % ročně, kdy sjednaný úrok z prodlení převyšuje sjednaný úrok z úvěru téměř o polovinu.23. Soud vzal podpůrně v úvahu rovněž pozdější vývoj právní úpravy, který u peněžitých dluhů fyzických osob směřuje k omezení celkových plateb spojených s dlouhodobým prodlením. Podle současné právní úpravy má totiž věřitel v případě prodlení dlužníka, který je spotřebitelem nebo fyzickou osobou podnikatelem, s plněním peněžitého dluhu z úvěru po uplynutí určité doby prodlení nárok toliko na úrok z prodlení v zákonné výši (§ 122 odst. 4 a 5 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Ačkoliv tato právní úprava na posuzovaný případ přímo nedopadá, neboť prodlení žalovaného nastalo před nabytím její účinnosti, a sama o sobě proto nemůže založit závěr o neplatnosti smluvního ujednání, představuje relevantní interpretační vodítko svědčící o tom, že kumulace smluvních úroků a úroků z prodlení po celou dobu prodlení nemusí být bez dalšího v souladu s požadavkem spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran.24. Za těchto okolností má soud za to, že ujednání o úroku z prodlení pro celou dobu prodlení s vrácením jistiny dluhu ve výši 25 % ročně se příčí dobrým mravům, a je proto neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „Obč. z.“). Soud proto žalobci přiznal nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši odpovídající jeho výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ke dni, od kterého žalobce dále úrok z prodlení požaduje, tj. ve výši 7,05 % ročně z částky 19 994,46 Kč od 12. 2. 2013 do zaplacení. S ohledem na uvedené tak soud ve výroku II. tohoto rozsudku žalobu co do rozdílu 17,95 procentního bodu mezi požadovanou sazbou úroku z prodlení 25 % ročně a jeho přiznanou sazbou 7,05 % ročně zamítl.25. Aktivní legitimace žalobce byla prokázána smlouvou uzavřenou podle s § 1879 a násl. o. z., postoupení bylo žalovanému oznámeno v souladu s § 1882 o. z.26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř., tak, že žalobci byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Žalobce sice neměl plný úspěch ve věci, avšak jeho neúspěch je pouze v nepatrné části a týká se jen příslušenství. Soud tedy žalobci přiznal náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a náhrady nákladů právního zastoupení ve výši podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT). Žalobci náleží odměna za 4 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, účast na jednání), přičemž pro úkony do podání žaloby včetně soud aplikoval § 14b AT. Žalobce podává obdobné žaloby opakovaně, na ustáleném vzoru, přičemž skutkové vymezení i právní hodnocení je obdobné, předmětem je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Soud žalobci nepřiznal odměnu za úkony spočívající v doplnění žaloby, neboť úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení měla být obsažena již v samotné žalobě tak, aby soud nemusel žalobce k doplnění vyzývat. Žalobci tedy náleží odměna ve výši 3x300 Kč, 1x1900 Kč (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1 AT), tj. 2 800 Kč. Ke každému úkonu náleží podle § 14b odst. 6 AT paušální částka jako náhrada hotových výdajů, tj. 3x100 Kč, 1x450 Kč, celkem 750 Kč. Podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náleží k náhradě nákladů právního zastoupení dále navýšení o 21 % odpovídající náhradě za daň z přidané hodnoty, zástupce žalobce je plátcem DPH (745,50 Kč). Celkem tak úspěšnému žalobci na náhradě nákladů řízení přísluší částka 5 095,50 Kč.27. Vzhledem k osobním a majetkovým poměrům žalovaného soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. povolil žalovanému splnit uloženou povinnost v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč. Soud přihlédl k tomu, že žalovaný nemá stálé zaměstnání, dosahuje pouze nepravidelných příjmů z brigád, hradí náklady na bydlení a má další závazky. Žalobce s úhradou dluhu ve splátkách souhlasil. Výše splátky odpovídá částce, kterou žalovaný podle svého vyjádření může pravidelně hradit, a současně nevede k nepřiměřenému odkladu uspokojení žalobce. Pro případ prodlení s úhradou, byť jediné splátky, soud stanovil ztrátu výhody splátek. Taková úprava chrání žalovaného před nepřiměřeně tíživou povinností jednorázového plnění a současně nepřiměřeně neodkládá uspokojení žalobce.