11 C 325/2021-48 — Okresní soud v Blansku

Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky 4 203,91 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne [číslo] mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce – [právnická osoba] credit s.r.o., [IČO], Na [obec a číslo], [obec], kdy tato pohledávka byla na žalobce postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč, žalovaná ničeho neuhradila a dluží kromě jistiny úvěru ještě poplatek ve výši 1 826 Kč, smluvní pokutu 203,91 Kč, poplatky za upomínky 3 000 Kč, a příslušenství. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Soud zjistil následující skutkový stav. Žalobce nepředložil dostatečné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že mezi původním věřitelem Emma´s credit s.r.o. a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru. Žalobce předložil pouze listinu označenou jako„ Smlouva o úvěru [číslo]“, která odpovídá parametrům tvrzeného úvěru, avšak neobsahuje podpis žalované. Z této listiny nevyplývá, zda a případně jakým způsobem žalovaná požádala o úvěr nebo projevila svůj souhlas se smlouvou. Dále bylo soudu předloženo potvrzení o provedené platbě, z nějž vyplývá, že z účtu původního věřitele byla dne [datum] odeslána částka 4 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. V řízení však nebylo ani prokázáno, že by původní věřitel poskytl ve prospěch žalované nějakou finanční částku, když není známo, kdo byl v době plateb majitelem účtu č. [bankovní účet]. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka právního předchůdce žalobce postoupena žalobce. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí. V daném případě žalobce v řízení nenavrhl důkazy dostatečné k prokázání svých tvrzení, že tvrzená smlouva o úvěru byla uzavřena a právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému tvrzené plnění. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že tvrzená smlouva o úvěru byla uzavřena a že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému tvrzené plnění. O neunesení břemena tvrzení a břemena důkazního však soud žalobce nemohl při jednání poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na jeho omluvenou absenci u jednání. Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalovanému, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Podle § 546 o. z. lze právně jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. Podle § 561 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině při právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší. Dle ustanovení § 1824 a násl. občanského zákoníku mohou pro uzavření smlouvy být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Prostředky komunikace na dálku se dle tohoto ustanovení rozumí mimo jiné i veřejná komunikační síť, například internet. Z výše řečeného vyplývá, že je stále použitelný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, podle kterého písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která je písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky. Aby se žalobce mohl dovolávat právních důsledků písemné smlouvy, je nutné prokázat, že tato smlouva skutečně byla uzavřena - v daném případě zejména prokázat, že žalovaná smlouvu podepsala, tedy k ní připojila svůj podpis, ať už fyzicky nebo ve formě připojení elektronického podpisu. V daném případě však k tomuto prokázání nedošlo – z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaná ke smlouvě připojila svůj podpis nebo že by byla uzavřena jiným způsobem. Proto není možné uzavřít, že by žalovaná byla smlouvou vázána. V daném případě tedy nebylo v řízení prokázáno, že by účastníci uzavřeli tvrzenou smlouvu o úvěru, proto účastníkům nemohla vzniknout žádná smluvní práva ani povinnosti. Nebylo ani prokázáno, že by žalované bylo poskytnuto nějaké plnění a mohlo by se tak jednak o nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Na základě shora uvedeného skutkového stavu s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že žaloba není důvodná, proto ji zamítl v plném rozsahu, tedy ohledně žalované částky i ohledně požadovaného příslušenství, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přičemž ze spisu nevyplývá, že by plně úspěšné žalované vznikly nějaké náklady, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.