Okresní soud v Blansku 11 C 123/2026-25 – Neplatnost právního jednání

Žalobce se podanou žalobou po žalovaném domáhal zaplacení částky 10 432 Kč z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy smlouvu o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, ze dne , datum, . Touto smlouvou žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaný měl poskytnutou částku včetně sjednaného souhrnného poplatku ve výši 9 816 Kč splatit pravidelnými týdenními splátkami ve výši 364 Kč, svou povinnost však splnil pouze částečně, když uhradil pouze 11 384 Kč.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobce poskytnout žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr včetně sjednaného poplatku ve výši 9 816 Kč pravidelnými 60 týdenními splátkami ve výši 363,60 Kč, přičemž první splátka je splatná , datum, . Žalovaný úvěr čerpal v hotovosti v den uzavření smlouvy, a na tento dluh uhradil 11 384 Kč.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle ust. § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.5. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobcem a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; ust. § 1810 občanského zákoníku) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku.7. Podle ust. § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Zákon o spotřebitelském úvěru vychází z předpokladu, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověřování úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru), pokud by i při naplnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr poskytnut.10. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zákon ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.11. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé). Povinnost odborné péče zahrnuje i povinnost věřitele si ověřit rozhodující informace, byť by mu byly sděleny spotřebitelem (rozsudek NS ČR sp.zn. 32 Odo 1726/2006, rozsudek NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18.12.2014, C-449/13).12. V daném případě žalobce řádně nedodržel postupy a odbornou péči, a úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumal. Žalobce soudu předložil pouze listinu označenou jako „Evidenční karta klienta“ z , datum, obsahující údaje vyplněné žalovaným, žalobce tudíž vůbec neověřoval ani příjmovou ani výdajovou stránku žalovaného a vyhodnotil si určitým způsobem, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splácet, a to přestože ze žalovaným uvedených údajů mimo jiné vyplývá, že ačkoliv má být zaměstnán, jeho příjem tvoří státní sociální podpora ve výši , částka, a “další čistý měsíční příjem domácnosti“ ve výši , částka, , výdaje byly vyhodnoceny částkou , částka, , přesto byl klient vyhodnocen jako úvěruschopný, a to aniž by cokoliv bylo žalobcem ověřováno. Žalobce tudíž v žádném případě nepostupoval s odbornou péčí, proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru uzavřená dne , datum, je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy představuje plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2 991 o.z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2 993 o.z. vzájemně vydat (a také dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), přičemž bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o.z. Pokud tedy právní předchůdce žalobce žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytl částku 12 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil 11 384 Kč, je žalovaný povinen takové plnění v částce 616 Kč vrátit, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení běžícím od doby, kdy byl k vrácení bezdůvodného obohacení vyzván, k čemuž v daném případě došlo v rámci výzvy z , datum, odeslané téhož dne, soud proto žalovanému tuto povinnost uložil ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně úroků z prodlení od , datum, . Další nároky uplatněné žalobcem však soud posoudil jako nedůvodné, neboť vycházejí z absolutně neplatné smlouvy. Proto ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť žalovanému, jehož neúspěch v řízení byl jen nepatrný, žádné náklady nevznikly.