6 C 14/2020-189 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 2. 2020 se žalobkyně domáhala proti žalované určení, že je ode dne 1. 1. 1992 nepřetržitě výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území a [územní celek] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun. Tvrdila, že na základě tzv. postupní smlouvy, sepsané Státním notářstvím v [obec] dne 23. 8. 1988 pod sp. zn. NZ [číslo], N [číslo], jež nabyla účinnosti dne 7. 3. 1990, výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území [obec], s tím, že uvedené věci nemovité nabyla od svého děda [jméno] [příjmení], narozeného [datum]. Současně s takto nabytými věcmi nemovitými se pak žalobkyně chopila též držby sporem dotčeného pozemku parc. [číslo] o výměře 149 m2 – ostatní plocha, jak je specifikován shora ve výroku I. tohoto rozsudku, přičemž jako jeho vlastník je v katastru nemovitostí na listu vlastnictví [číslo] pro totéž katastrální území zapsána žalovaná. Právní předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení] se stal vlastníkem věcí nemovitých, jež posléze převedl na žalobkyni, na základě kupní smlouvy registrované Státním notářstvím v [obec] dne [datum] s tím, že i on se zároveň s tímto svým majetkem chopil též držby sporného pozemku v přesvědčení, že tento přináleží k převáděným věcem nemovitým, a to vzhledem k jednání předchozího vlastníka [jméno] [příjmení], narozeného [datum], který věci nemovité nyní ve vlastnictví žalobkyně užíval na základě rozhodnutí o dědictví z let 1967 a 1973 společně se sporným pozemkem. Ten byl po léta užíván jako integrální součást pozemků nyní ve vlastnictví žalobkyně, o čemž svědčí i skutečnost, že schodiště k budově [adresa], užívané již od roku 1870, vedou na sporný pozemek a že oplocení nemovitostí, oddělující pozemky včetně sporného od veřejné komunikace, na místě přetrvává nejméně od roku 1949 v nezměněném rozsahu. Tedy i původní vlastník [příjmení] [příjmení] se musel chopit držby sporem dotčeného pozemku v dobré víře, že se jedná o součást jeho majetku. Žalobkyně dále poukázala na výsledek řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně, a posléze – v odvolací fázi – i u Krajského soudu v Praze, v němž se žalovaná jako tehdejší žalobkyně domáhala žalobou podanou dne 30. 8. 2002 proti žalobkyni, [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [příjmení] vyklizení sporného pozemku a odstranění oplocení z důvodu jejího užívání bez právního důvodu. Okresní soud v Berouně nejprve svým rozsudkem ze dne 17. 5. 2006 pod č.j. 4 C 289/2002-130 žalobě vyhověl s odůvodněním, že vlastníci přilehlých nemovitostí (tedy i tehdejší žalovaní) měli povědomí o cestě patřící obci a že nepoměr výměr mezi nabývanými a skutečně užívanými parcelami je měl vést k náležité opatrnosti. Krajský soud v Praze však následně toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2006 č.j. 24 Co 444/2006-157 změnil tak, že žalobu o vyklizení zamítl, neboť v rámci posouzení předběžné otázky dospěl k závěru, že u nynější žalobkyně byly splněny podmínky oprávněné držby, jež k 1. 1. 1992 trvala více než 10 let, pročež se žalobkyně stala vlastnicí sporného pozemku na základě vydržení. S ohledem na výsledek uvedeného řízení a na stále aplikovatelnou judikaturu týkající se oprávněné držby pozemku či jeho části, jakož i vzhledem k tomu, že výměra sporného pozemku představuje jen o něco mále více než jednu třetinu plochy pozemků náležejících žalobkyni, tvořící přirozený spojovací prostor mezi pozemky tvořícími přilehlé nemovitosti, má žalobkyně za to, že byly splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva s tím, že vydržecí doba započala běžet nejpozději v roce 1973, kdy její právní předchůdce [příjmení] [příjmení] nabyl vlastnictví všech věcí nemovitých (nyní ve vlastnictví žalobkyně). 2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Namítala, že právní předchůdci žalované (pozn. – zjevně míněno žalobkyně) přehradili nepoužívanou obecní cestu, která měla být v případě potřeby opět zpřístupněna a o jejíž existenci bylo v obci obecné povědomí. Vzhledem k tehdy panujícímu společenskému zřízení a koncepci socialistického vlastnictví však bylo užívání této nepotřebné cesty spolu se sousedním pozemkem tolerováno, pokud jí nebude potřeba k obslužnosti sousedního pozemku. Žalobkyně i její rodiče si tedy existence cesty byli vědomi, co dokládá jejich dopis s nabídkou odkupu pozemku ze dne 13. 3. 1995, adresovaný žalované, která tuto nabídku neschválila. Další jednání o změně polohy cesty, jejíž existenci žalovaná jako silniční úřad opakovaně konstatovala, pak rovněž nevedla k dohodě. Dále žalovaná namítala, že jí v tomto řízení nelze přičítat k tíži neunesení důkazního břemene z řízení o vyklizení s tím, že názory soudů nejsou pro současný spor směrodatné. Krajský soud v Praze vycházel z vlastní interpretace svědeckých výpovědí oproti soudu prvoinstančnímu, a v uvedeném řízení nebyla postavena najisto existence dobré víry právních předchůdců žalobkyně ohledně vlastnictví sporného pozemku za situace, kdy si spornou cestu, o níž měli povědomí, oplotili. [jméno] manželé [příjmení] pak v roce 1995 písemně potvrdili, že o vlastnickém právu žalované k předmětné cestě věděli. Ani nyní pak žalobkyně nepředkládá žádný relevantní důkaz. Žalovaná proto navrhovala žalobu zamítnout. Ve svém závěrečném návrhu posléze poukázala na to, že by předmětný pozemek byl veden jako komunikace, a byl tedy nezpůsobilý k tomu, aby k němu bylo bez dalšího zřízeno právo osobního užívání ve smyslu ustanovení § 199 a 872 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013). 3. V reakci na vyjádření žalované pak žalobkyně ve své replice namítala, že ani žalovaná ničím neprokazuje všeobecnou znalost existence obecní cesty a tolerování jejího užívání a že dopisem z roku 1995 je prokazována pouze vědomost rodičů žalobkyně o existenci cesty jako takové, nikoliv o tom, že se jedná o vlastnictví žalované (žalobkyni samotné přitom v té době bylo pouze devět let), a mimo to [jméno] a [jméno] [příjmení] nikdy nebyli ve vztahu k oprávněné držbě sporného pozemku právními předchůdci žalobkyně (stejně tak není správné tvrzení žalované o tom, že by si rodina žalobkyně sporný pozemek oplotila). Ani rozhodnutí odvolacího soudu ve sporu o vyklizení se neopíralo o neunesení důkazního břemene na straně žalované, ale o přímé skutkové zjištění o vydržení vlastnického práva, byť ve formě předběžné otázky, o níž nebylo rozhodováno ve výroku rozhodnutí. Odkázala pak na příslušnou judikaturu vztahující se k požadavku na celkový soulad soudních rozhodnutí ve vztahu k případnému odlišnému posouzení téže otázky jako předběžné v různých řízeních, aniž by zde pro takový postup byly přesvědčivé důvody zejm. v podobě jiných skutkových zjištění o právně významných skutečnostech. Žalobkyně i její právní předchůdci tak byli objektivně přesvědčeni o svém vlastnictví sporného pozemku, jenž leží mezi pozemky st. parc. [číslo] ve vlastnictví žalobkyně a jejích právních předchůdců. Všechny tyto pozemky včetně sporem dotčeného tak společně tvořily přirozený funkční celek a takto byly i historicky oploceny a žalobkyní a jejími právními předchůdci dlouhodobě nerušeně užívány. Teprve až v roce 1993 nabyl [jméno] [příjmení] ze sdělení [jméno] [příjmení] vědomost o tom, že sporný pozemek náleží žalované. Pokud se jedná o pozemek parc. [číslo] tento nebyl původně zahrazen, oplocení zhotovovali před čtyřmi lety rodiče žalobkyně a jeho současné oplocení bylo zhotoveno až v květnu 2021. Tento pozemek nebyl osázen porosty, ani nebyl zastavěn. Rodina žalobkyně pak svá vozidla parkuje na svahu hned za vjezdovými vraty, tedy na sporném pozemku, který výlučně užívá. Přilehlý pozemek st. parc. [číslo] pak žalobkyně prodala v roce 2012 sousedům [příjmení] a [příjmení]; nadále tedy není jeho vlastníkem. Závěrem uvedené námitce žalované o nemožnosti vydržení obecního pozemku coby majetku v socialistickém vlastnictví pak žalobkyně oponovala rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2273/98, dle něhož mj. neobstojí názor, že by před datem 1. 1. 1992 nebyl pozemek ve státním vlastnictví způsobilým předmětem držby, ta však nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením v důsledku omezení stanoveného v § 135a odst. 3 tehdy účinného občanského zákoníku; jakmile však uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby. 4. V průběhu řízení se pak žalobkyně domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by byla žalované uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv nakládání se sporným pozemkem tam příkladmo uvedenými způsoby. Soud návrhu vyhověl svým pravomocným usnesením ze dne 23. 4. 2020 č.j. 6 C 14/2020-74 s tím, že trvání účinků nařízeného předběžného opatření časově omezil do doby pravomocného skončení řízení v této věci. 5. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Z informací z nahlížení do katastru nemo