18 C 308/2023-23 — Okresní soud v Berouně

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 25.10.2023 domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovanou žalobci dne 28. 8. 2023. Uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.5.2023 byl zaměstnancem žalované, a to na dobu určitou do 31.12.2023. Mezi účastníky byla sjednána za práci žalobce mzda ve výši 19 700 Kč měsíčně, splatná do 10. dne následujícího měsíce, a to v hotovosti. Dne 28.8.2023 předala žalovaná žalobci okamžité zrušení pracovního poměru, avšak v uvedené listině nebyl řádně specifikován důvod tohoto zrušení, neboť žalovaná pouze uvedla, že žalobce porušil pracovní kázeň, aniž by bylo uvedeno, jakým způsobem mělo k porušení pracovní kázně ze strany žalobce dojít ani kdy se tak mělo stát. Žalobce proto považoval uvedené zrušení pracovního poměru za neplatné, což žalované sdělil svým přípisem ze dne 15.9.2023, přičemž zároveň netrval na svém dalším zaměstnávání. V souvislosti s neplatným zrušením pracovního poměru se žalobce domáhal úhrady náhrady mzdy za dobu výpovědní doby, tj. za dobu od 1.9.2023 do 31.10.2023, ve výši průměrného hrubého výdělku, který činil 33 000 Kč měsíčně, proto žalobce požadoval náhradu za uvedené období ve výši 66 000 Kč. Žalobce rovněž požadoval úhradu mzdy za práci vykonanou v měsíci srpnu 2023, tj. do doby neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 33 345 Kč. Žalobce vedle požadované úhrady mzdy a náhrady mzdy požadoval uhradit i úrok z prodlení ode dne splatnosti jednotlivých pohledávek. 2. Usnesením ze dne 23. 11. 2023 č.j. 18 C 308/2023-17 soud žalovanou v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doruční uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. Dne 29. 11. 2023 bylo shora uvedené usnesení doručeno žalované do její datové schránky. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě, která marně proběhla dnem 29. 12. 2023, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). 4. V posuzované věci se jedná o pracovně právní spor. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní práva a majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. 5. Po právní stránce soud ověřil, že žalobce podal žalobu v dvouměsíční preklusivní lhůtě dle ustanovení § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, běžící ode dne kdy měl pracovní poměr skončit rozvázání, které je u soudu napadáno. Soud rovněž při svém rozhodnutí vzal v úvahu ustanovení § 60 zákoníku práce, dle něhož v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží. Pokud jde o požadovanou náhradu mzdy, posuzoval soud žalobní tvrzení dle ustanovení § 69 odst. 3 písm. b) zákoníku práce, dle něhož platí, že rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit; v těchto případech má zaměstnanec právo na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby. A v případě mzdy za měsíc srpen dle ustanovení § 109 odst. 1 zákoníku práce, dle něhož za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda. 6. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud nenařizoval dle § 153a odst. 4 o. s. ř. jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 26 570 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 968 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 99 345 Kč sestávající z částky 5 100 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 1 a. t. včetně paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a to celkem za tři úkony právní pomoci a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 168 Kč ve výši 1 134 Kč.