8 C 158/2021-29 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 7.272 Kč a zákonného úroku z prodlení s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému částku ve výši 7.000 Kč na základě smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum]. Žalobou je požadována jistina ve výši 7.000 Kč a souhrnný poplatek 272 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci, který má za prokázaný. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce, dle které žalovaný v hotovosti čerpal částku 7.000 Kč. Byl sjednán souhrnný poplatek ve výši 4.870 Kč, celková spatná částka 11.872 Kč. Bylo sjednáno 53 týdenních splátek po 224 Kč, které měly být hrazeny do rukou zástupce poskytovatele úvěru (smlouva o půjčce). Žalovaný uhradil celkem na uvedenou smlouvu částku ve výši 4.600 Kč (tvrzení žalobkyně). Aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a ze dne [datum] včetně přílohy k uvedeným smlouvám. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dne 18. 9. 2018 a dne 25. 6. 2015 (smlouvy včetně přílohy a oznámení o postoupení pohledávek). 4. S ohledem na datum uzavření smlouvy v roce 2008 aplikoval soud ustanovení obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. s tím, že podle § 657 cit. zákona smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodné doby věci stejného druhu. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti uvedenou půjčku a žalovaný se je zavázal vrátit v určitých týdenních splátkách. S ohledem na obsah smlouvy je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce. 5. Dále se soud zabýval souhrnným poplatkem vyjádřeným ve smlouvě o půjčce. Soudu je z jeho úřední činnosti a nesporně také z výpisu obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] známo, že tato společnost je podnikatelkou, přičemž předmětem podnikání je finančnictví, jeho nebankoví část. Za této situace uzavírané smlouvy o půjčce měly pro předchůdce žalobkyně generovat určitý zisk. Pokud jde o smlouvu o půjčce, mohou být sjednány úroky. Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky pak představují cenu poskytnutého kapitálu, tedy cenu za užívání půjčených peněžních prostředků. Souhrnný poplatek je, jak vyplývá z jeho názvu a z obsahu smlouvy o půjčce, součtem více různých nároků, a to jednak úroky, náklady spojené s vyřízením žádosti o půjčku, náklady návštěv obchodních zástupců za účelem převzetí splátek, náklady za upomínání a jiné. Soud tento poplatek za hotovostní výběr splátek (tj. náklady návštěv obchodních zástupců za účelem převzetí splátek), hodnotí jako skrytý úrok, kdy se jeho výše neodvíjí od místa bydliště a tím spojených nákladů za návštěvy u zákazníka, ale od výše půjčené částky. Pokud jde o poplatek za hotovostní osobní výběr splátek, pak náklady na inkaso musí být v případě účastníků se stejným bydlištěm stejné. Je tedy zřejmé, že poplatky za inkaso se odvíjí od výše půjčené částky, ne od výše skutečných nákladů za inkaso týdenní splátky, neboť ta by byla shodná při jakékoliv výši půjčené částky a odvíjela by se spíše od místa bydliště dlužníka a nákladů na dopravu do tohoto místa než od výše půjčené částky. Za této situace předchůdkyně žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu využila svého postavení a vzhledem k tomu, že si byla vědoma nemožnosti aplikace § 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nyní § 1814 OZ, tedy právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele, eliminovala i užití korektivu dobrých mravů pokud se jedná o poplatek, jak bylo výše řečeno. Poplatek pak dle výše uvedeného nelze přezkoumávat z hlediska přiměřenosti. Tím využila právní předchůdkyně žalobkyně svého postavení a postavení spotřebitele a obešla tak ustanovení občanského zákoníku, aby nemohlo dojít k přezkoumání výše souhrnného poplatku. Je přitom zřejmé, že souhrnný poplatek se odvíjí od výše půjčené částky, nikoliv od skutečných nákladů na inkaso. Za této situace předchůdkyně žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu využila svého postavení a vzhledem k tomu, že si byla vědoma nemožnosti aplikace § 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 občanského zákoníku, tedy právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele, eliminovala i užití korektivu dobrých mravů pokud se jedná o poplatek, jak bylo výše řečeno. Je přitom zřejmé, že souhrnný poplatek se odvíjí od výše půjčené částky, nikoliv od skutečných nákladů na inkaso a je tak jakýmsi úrokem za poskytnuté peněžní prostředky, a to skrytým zcela spotřebiteli. Soud proto právní úkon, tedy smlouvu o půjčce, hodnotí jako absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. 6. Pokud jde o oddělitelnost části smlouvy od ostatního obsahu, soud se domnívá s ohledem na ustanovení § 41 občanského zákoníku, s ohledem na povahu právního úkonu, jeho obsah a okolnosti uzavření nelze oddělit část souhrnného poplatku od samotné zbývající části smlouvy o půjčce. Soud v tomto směru ohledně oddělitelnosti části právního úkonu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 3 Cdo 1248/96, dále 21 Cdo 2636/2008 a nález Ústavního soudu I. ÚS 4036/05, kdy všechna tato rozhodnutí mají za to, že neoddělitelnost části právního úkonu musí být chápána ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné oddělitelnosti a musí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně je právnickou osobou, která byla založena za účelem generování zisku s předmětem podnikání finančnictví, uzavírá tato společnost smlouvy o půjčce se spotřebiteli z důvodu získání zisku a je tedy zřejmé, že by bez položky souhrnného poplatku smlouvy o půjčce neuzavřela. Neplatnou je tedy celá smlouva o půjčce, nikoliv pouze část týkající se souhrnného poplatku. 7. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná pro obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku, a to v celém rozsahu, má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 občanského zákoníku, kdy v případě neplatné smlouvy jsou povinni účastníci této smlouvy si vrátit vzájemná plnění. Na soudu tedy bylo, aby tato plnění zúčtoval. Smlouvou o půjčce poskytla předchůdkyně žalobkyně v hotovosti žalovanému částku 7.000 Kč, přičemž žalovaný na tuto smlouvu o půjčce zaplatil částku 4.600 Kč, kterou soud započetl na jistinu a je tedy povinen vrátit žalobkyni částku 2.400 Kč s úroky z prodlení. Na úroky z prodlení má pak žalobkyně nárok podle § 517 občanského zákoníku č.40/1964 Sb. ve výši dané nařízením vlády č. 343/2013 Sb. v platném znění. Ostatní nároky jsou neplatné a byly soudem zamítnuty. 8. Pokud jde o náklady řízení, postupoval soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.