16 C 8/2022-49 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 2. 12. 2020 domáhala zaplacení částky ve výši 8 740 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum], na základě níž poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], žalované úvěr ve výši 6 000 Kč. Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 3 791,25 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1 277,27 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a proti uplatněnému nároku nevznesla žádné skutkové ani právní námitky. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. 4. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum], na základě níž přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná byla o postoupení pohledávek písemně vyrozuměna. 5. Z předložených listinných důkazů, především ze smlouvy o půjčce mezi [právnická osoba] a žalovanou [číslo] ze dne [datum], z předžalobní výzvy ze dne 7. 5. 2020 včetně podacího lístku, z karty zákazníka ze dne [datum], z přehledu plateb, z dokumentů na ověření finanční situace, z nájemní smlouvy, z dokladu o platbě SIPO a výměry sociálních dávek, učinil soud závěr o skutkovém stavu věci, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o půjčce částku 6 000 Kč Smlouvou o půjčce se žalovaná zavázala zaplatit celkově částku 10 440 Kč sestávající z půjčky ve výši 6 000 Kč a poplatku ve výši 4 440 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 180 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně k osobě žalované zjistila v souvislosti s prověřením její úvěruschopnosti, že žalovaná je vedena na úřadu práce jako nezaměstnaná, přičemž výše vyplácených sociálních dávek činí 8 487 Kč, což jsou veškeré příjmy žalované. Žalovaná bydlí dlouhodobě (min. od roku 2014) v nájmu, je rozvedená a nemá vyživovací povinnost. Žalovaná měla v době poskytování úvěru další závazek vůči předchůdkyni žalobkyně, a to v celkové částce 2 253 Kč s měsíční splátkou 604 Kč. Jiné závazky nemá. Měsíční výdaje na bydlení činí 3 780 Kč a osobní výdaje částku 3 700 Kč. Celkové měsíční výdaje žalované činí 7 480 Kč a použitelný příjem částku 1 007 Kč. Žádné jiné skutečnosti nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně prověřovány. Žalovaná na úhradu poskytnuté částky zaplatila pouze částku 1 300 Kč. Žalobkyně se žalobou domáhá kapitalizovaného úroku ve výši 3 791,25 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 277,27 Kč, úroku z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Počátek prodlení s úhradou dlužné částky, od kterého provedla žalobkyně částečnou kapitalizaci zákonného úroku z prodlení, odvodila ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky, která měla být uhrazena dle sjednané smlouvy o půjčce dne 21. 4. 2017. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k zaplacení dlužné částky, avšak na tuto výzvu nereagovala a dlužnou částku neuhradila. 6. Uvedený skutkový stav soud posoudil podle ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993, § 1968, § 1970, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) a podle ustanovení § 9 odst. 1, odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). 7. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovanou za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Soud se tedy zabýval otázkou, zda před uzavřením této smlouvy věřitel splnil svou povinnost podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a dostatečně a odborným způsobem zkoumal úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva absolutně neplatná. Z důvodové zprávy k ustanovení § 9 citovaného zákona vyplývá, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Odbornou péčí je v tomto případě třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v této činnosti (viz výklad § 2 zákona č. 634/1992 Sb.). Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 citovaného zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut. 8. V projednávaném případě dospěl soud k závěru, že úvěruschopnost žalované nebyla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřena, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, že byly prověřovány příjmy a výdaje žalované v potřebném rozsahu a s odbornou péčí, když věřitel vycházel jen z jednostranného a ničím nedoloženého prohlášením žalované, že její měsíční osobní výdaje činí 3 700 Kč. Žalovaná byla v době poskytnutí úvěru vedena na úřadu práce jako nezaměstnaná, přičemž i z údajů uvedených samotnou žalovanou je zřejmé, že tato nemohla dostát své povinnosti úvěr řádně splácet. Žalobkyně nepředložila ani jeden důkaz o tom, jaké byly faktické majetkové poměry žalované v době uzavření smlouvy. Z údajů obsažených ve smlouvě a kartě zákazníka nelze posoudil příjmy a výdaje žalované takovým způsobem, aby bylo možné vyhodnotit, zda žalované po zaplacení všech závazků zůstane dostatek finančních prostředků na splácení sjednaného úvěru. 9. Vzhledem k výše uvedenému soud považuje smlouvu o půjčce v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., za absolutně neplatnou a vzhledem k této skutečnosti posoudil uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 a § 2991 o. z. 10. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalované byla poskytnuta částka 6 000 Kč, na kterou fakticky uhradila jen 1 700 Kč. Žalovaná je povinna vydat žalobkyni to, oč se obohatila, tedy zaplatit žalobkyni částku 4 300 Kč, což představuje rozdíl mezi částkou poskytnutou právní předchůdkyní žalobkyně a částkou, kterou žalovaná po podpisu smlouvy žalobkyni, příp. její právní předchůdkyni, zaplatila. 11. Soud tedy ve výroku I. rozsudku zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 4 300 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 300 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, neboť žalovaná byla od tohoto data v prodlení s úhradou této částky. Počátek prodlení byl stanoven podle v návaznosti na doručení oznámení o postoupení pohledávky, které bylo podáno na poště dne 7. 1. 2020, žalované tedy byla doručena v souladu s § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 10. 1. 2021. Po uplynutí lhůty 10 dnů uvedené ve výzvě k dobrovolnému splnění závazku, lze považovat výzvu k vydání dluhu za splatnou dne 20. 1. 2021 a ode dne následujícího, tedy od 21. 1. 2020, je žalovaná v prodlení s úhradou této dlužné částky. O nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení rozhodl soud podle § 1968 o. z., kdy dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., pokud je dlužník v prodlení, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši nebo ve výši stanovené vládním nařízením (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 12. Soud dále ve výroku II. rozsudku zamítl žalobu do nároku na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 9 508,52 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020, s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 1 700 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení