38 C 26/2022-58 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 9.800 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že její předchůdkyně uzavřela se žalovanou dvě smlouvy o půjčce. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] uzavřela dne [datum] se žalovanou smlouvu o půjčce na částku 10.000 Kč s poplatkem ve výši 7.400 Kč, který se skládá z administrativního poplatku ve výši 2.000 Kč, úroku ve výši 1.400 Kč a hotovostního poplatku ve výši 4.000 Kč. Celkovou částku ve výši 17.400 Kč se zavázala splácet v hotovosti v 58 splátkách po 300 Kč (smlouva). V kartě zákazníka je jako příjem uvedena částka 11.500 Kč jako sociální dávky a výdaje 2.000 Kč na bydlení, 5.000 Kč výdaje na domácnost, 720 Kč splátky půjčky a 200 Kč telefon, celkem 7.920 Kč. Žalovaná má jednu vyživovací povinnost. Předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] uzavřela dne [datum] se žalovanou smlouvu o půjčce na částku 10.000 Kč s poplatkem ve výši 7.400 Kč, který se skládá z administrativního poplatku ve výši 2.000 Kč, úroku ve výši 1.400 Kč a hotovostního poplatku ve výši 4.000 Kč. Celkovou částku ve výši 17.400 Kč se zavázala splácet v hotovosti v 58 splátkách po 300 Kč (smlouva). V kartě zákazníka je jako příjem uvedena částka 14.870 Kč jako sociální dávky ve výši 9.570 Kč a 5.300 Kč jako brigáda a výdaje 2.500 Kč na bydlení, 6.000 Kč výdaje na domácnost, 1.200 Kč splátky půjčky a 200 Kč telefon, celkem 9.900 Kč. Pohledávka na žalobkyni přešla smlouvou o postoupení pohledávek (viz prohlášení o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek). 4. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vnikne smlouva o zápůjčce. 5. Podle § 2392 odst. 1 při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 6. Soud smlouvu uzavřenou mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným hodnotí po právní stránce jako smlouvu o zápůjčce. Věřitel přenechá peněžní prostředky v hotovosti dlužníkovi a ten se jej zavázal vrátit spolu s úroky a další platbou za inkaso v pravidelných týdenních splátkách. Soud také podotýká, že předchůdkyně žalobkyně je právnickou osobou založenou za účelem podnikání v oboru finančnictví a tedy účelem uzavření této smlouvy o zápůjčce bylo generovat zisk. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Soud v souladu s § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že žalobkyně nedostatečně zkoumala schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Odbornou péči pak soud hodnotí jako péči průměrného profesionála, tedy odborníka, který má ve svém oboru obvyklé znalosti, schopnosti a dovednosti, a který je využívá k tomu odpovídající obvyklou péčí a opatrností. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, vycházeje pouze z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, neboť již samotným výkladem gramatickým a logickým a ustanovením § 9 odst. 1 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny pouze informace získané od samotného spotřebitele. Termín odborná péče předpokládá, že si věřitel údaje, které dlužník uvádí, sám ověří. Může tedy po dlužníkovi požadovat potvrzení o zaměstnání, může požadovat potvrzení o doložení jeho pravidelných výdajů a měl by ho samozřejmě lustrovat v jemu dostupných databázích, zda řádně splácí své závazky. Na podporu své argumentace soud uvádí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015 a také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, 33 Cdo 2178/2018. 12. V daném případě předchůdkyně žalobkyně věděla, že žalovaná pobírá pouze dávky státní sociální podpory včetně příspěvku na bydlení, který ale neodpovídal nákladům na bydlení, které měla žalovaná vynakládat. Žalovaná jako nezaměstnaná pouze na dávkách státní sociální podpory neměla a ani nemohla mít dostatečný příjem pro splácení dvou půjček od předchůdkyně žalobkyně. Předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované jakožto spotřebitele neposuzovala s odbornou péčí podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. Soud přihlédl k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti podle § 588 ve spojení § 580 občanského zákoníku a smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky hodnotil jako neplatnou. Za této situace má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované a co žalovaná zaplatila na smlouvy o půjčce, když v případě smlouvy uzavřené dne 12. 12. 2013 žalovaná získala částku 10.000 Kč a vrátila žalobkyni 15.500 Kč a v případě smlouvy ze dne 17. 4. 2014 obdržela žalovaná částku 10.000 Kč a vrátila částku 9.500 Kč a zbývá ji tak uhradit částka 500 Kč. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobu pak zamítl ohledně akcesorických plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o půjčce. 13. Pokud jde o náklady řízení, soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu vychází z částečného úspěchu a neúspěchu v dané věci, kdy úspěch žalobkyně činí 500 Kč, tedy právo na náhradu nákladů by měla žalovaná, které však dle obsahu spisu doposud žádné náklady nevznikly.