8 C 90/2023-29 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 10.520 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum]. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 7.500 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 2.180 Kč, poplatek za službu Presto 165 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 1.400 Kč. Dále požadovala žalobkyně smluvní pokutu ve výši 675 Kč (0,1 % denně z jistiny za prvních 90 dnů prodlení, tj. od 3. 5. 2022 do 1. 8. 2022). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] s úvěrovým limitem až do výše 7.500 Kč. Dále byla sjednána služba Presto ve výši 165 Kč a poplatek za sjednání úvěru specifikovaný v článku I. Sazebníku (smlouva o úvěru). Žalobkyně poskytla žalovanému na bankovní účet dne 5. 3. 2022 částku ve výši 7.500 Kč (přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, autorizace ověření bankovního účtu). Byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 22 % z částky půjčené na 30 dní (Sazebník). Dle článku 6.4 všeobecných obchodních podmínek (dále jen VOP) a článku 3. sazebníku bylo sjednáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů na vymáhání pohledávky (Sazebník, VOP). V článku 6.4 VOP a článku 3. sazebníku byl sjednán nárok požadovat v případě prodlení žalovaného úhradu aktuálního zůstatku smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu (VOP, Sazebník). 5. V žalobě žalobkyně tvrdila, že při ověřování úvěruschopnosti žalovaného nejprve zjistila u spotřebitele informace týkající se celkového počtu členů domácnosti, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem a další. Tyto informace byly sdělené žalobkyni žalovaným. Dále žalobkyně ověřila, zda se žalovaný nachází ve veřejných registrech. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla žalobkyně podle interní metodiky schválené ČNB, a to se závěrem, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden v insolvenčním rejstříku a ani v evidenci exekucí. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 50.066 Kč. K prokázaní těchto tvrzení žalobkyně předložila soudu výplatní pásky žalovaného za období 5/2021, 6/2021 a 7/2021. Dále žalobkyně předložila doklad nazvaný jako identifikované příjmy, kde je uvedeno, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu je 50.066 Kč (identifikované příjmy). Dále předložila žalobkyně kopii občanského průkazu žalovaného (platný občanský průkaz žalovaného ze dne [datum]). V úvěrové smlouvě je žalovaný identifikován rodným číslem jako fyzická osoba spotřebitel (smlouva o spotřebitelském úvěru). V dokladech označených jako výplatní pásky je uvedeno k výplatě 46.466 Kč za 5/2021, za období 6/2021 k výplatě 60.199 Kč a za období 7/2021 k výplatě 43.709 Kč. Je uveden zaměstnavatel [právnická osoba] se sídlem v [obec a číslo], je zde uveden zaměstnanec [celé jméno žalovaného] (uvedené doklady). 6. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Pokud jde o žalobkyni, pak se jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. 8. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 9. Podle § 87 odst. 1 ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 11. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. 13. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C -240/98 Océano Grupo Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C -243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala. 14. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, vycházeje pouze z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, které nejsou řádně doloženy. Z údajů poskytnutých žalovaným a z předložených dokladů (výplatních pásek) vyplývá, že žalovaný měl dostatečný příjem, ale z žádných předložených listinných důkazů nevyplývají výdaje žalovaného (a jejich zjišťování žalobkyně ani netvrdí). Žalobkyně se nezabývala vůbec výdajovou stránkou, když se spokojila s údaji uvedenými žalovaným. Je proto potřeba prověřovat nejen příjem žadatele, ale také jeho pravidelné výdaje na bydlení, na vyživovací povinnosti a další závazky, tak jak ukládá poskytovateli úvěru zákon o spotřebitelském úvěru. 15. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele