8 C 182/2023-26 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 5.540 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen předchůdce žalobkyně) dne [datum]. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 4.308,89 Kč, úhrady za služby 1.231,11 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2.591,19 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 843,29 Kč (počítané z jistiny ve výši 4.308,89 Kč od 20. 11. 2020 do 23. 3. 2023) a dále běžící obchodní úroky a zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny od 24. 3. 2023 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] na základě které žalovaný obdržel při podpisu smlouvy v hotovosti částku ve výši 6.000 Kč. Dále byl sjednán úrok ve výši 1.200 Kč, administrativní poplatek ve výši 1.200 Kč a odměna za hotovostní inkaso splátek 2.400 Kč. Celková částka k zaplacení 10.800 Kč v 60. týdenních hotovostních splátkách po 180 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum]). Dále žalobkyně předložila kartu zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne [datum], kde je žalovaný označen jako fyzická osoba spotřebitel, se zdrojem hlavních příjmů u zaměstnavatele [právnická osoba] jako hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou se zaměstnáním od října 2017. Uveden počet zaměstnání za poslední 3 roky v počtu 2. Celkové příjmy žadatele jsou uvedeny ve výši 13.026 Kč a měsíční výdaje ve výši 7.575 Kč. Dále je uveden druh bydlení nájemník a přítelkyně a počet nezaopatřených dětí 1 (karta zákazníka). Aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala žalobkyně předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 4. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). 4. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi předchůdcem žalobkyně – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. 5. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 6. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019). 7. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě informací zjištěných od žadatele o úvěr. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněn žalovaným uváděný příjem a výdaje. Dále nezjišťoval, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťoval a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřoval. Tím, že předchůdce žalobkyně zcela nedostatečně zkoumal a neprověřil otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. 8. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -277/08, EU:C: [číslo], bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky [jméno] [příjmení] ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /4//, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své