8 C 75/2024-57 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne , datum, se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 263.680,12 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, . (dále jen právní předchůdce) a žalovaným dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček. Byla sjednána výše úvěru ve výši 309.000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě o úvěru specifikovaných dlužných závazků žalovaného. Byly sjednány měsíční splátky po 6.739,99 Kč počínaje dnem 12. 3. 2020. Byl sjednán úrok 18,20 % ročně, RPSN činila 20,02 % ročně. Celková částka byla 595.689,13 Kč. Peněžní prostředky měly být čerpány klientem na uvedené úvěrové účty, a to na úvěrový účet č. , č. účtu, ve výši 25.045,47 Kč, na úvěrový účet č. , č. účtu, ve výši 270.074,50 Kč, na úvěrový účet č. , č. účtu, ve výši 5.033,83 Kč. Dále prostředky ve výši 7.000 Kč měly být odeslány ve prospěch účtu č. , č. účtu, a zbývající část jistiny úvěru také na tento účet. Byly sjednány poplatky uvedené v úvěrové smlouvě a dále pojištění klienta (úvěrová smlouva, sazebník, produktové podmínky). Žalobkyně požadovala uhradit nesplacenou jistinu ve výši 260.348,12 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 16.472,41 Kč (od 4. 2. 2020 do 20. 10. 2022), smluvní poplatky ve výši 3.332 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 35.412,42 Kč (od 4. 2. 2020 do 20. 10. 2022). Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil řádně sjednané splátky, oznámil právní předchůdce žalobkyně úvěru a splatný a vyzval žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 7. 11. 2022 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 22. 10. 2022, včetně podacího lístku). Žalovaný na daný případ uhradil celkem částku ve výši 197.612,30 Kč (tvrzení žalobkyně). Aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek s datem , datum, a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , včetně příslušných částí seznamu postoupených pohledávek a oznámením o postoupení pohledávek.5. Žalobkyně sdělila, že její právní předchůdce prověřoval úvěruschopnost klienta a vycházel z údajů poskytnutých klientem a tyto hodnotil individuálně. Kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích. Byl porovnán příjem klienta a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Výpočtem byla získána částka disponibilních zdrojů klienta. Žalobkyně doplnila na výzvu soudu svá tvrzení v podán z 26. 4. 2024, kde uvedla, že bylo vycházeno z informací klienta, které uvedl v žádosti o úvěr ze , datum, . Věřitel ověřil příjem žalovaného na základě běžného účtu klienta, kdy žalovaný garantoval příjem ve výši 16.890 Kč a uvedl čistý příjem domácnosti ve výši 16.890 Kč. Dále bylo vycházeno z částky životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. Žalobkyně předložila soudu žádost o úvěr, kde jsou k žalovanému uvedeny informace, že se jedná o fyzickou osobu spotřebitele, deklarovaný čistý měsíční příjem 16.890 Kč, který byl ověřen z běžného účtu klienta. Typ povolání na dobu určitou. Klient je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě. Dosavadní interní splátky jsou 2.093,51 Kč (žádost o úvěr, včetně karty klienta).6. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě i v doplnění těchto tvrzení ze dne 26.4.2024. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se věřitel dostatečně nezabýval výdajovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněno pouze životní minimum klienta a zřejmě žalovaným uváděné výdaje. Tím, že právní předchůdce žalobkyně zcela nedostatečně zkoumal a neprověřil otázku výdajů žalovaného, nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedl lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem, v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Soud proto dovodil absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy.10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední poruš