14 C 174/2025-14 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 14 167,98 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 167,98 Kč od 23. 12. 2024 do zaplacení, a to z titulu neuhrazené smlouvy, kdy právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), poskytla na základě písemné dohody nazvané „Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, “, ze dne , datum, žalovanému částku v celkové výši 10 000 Kč a žalovaný jí nezaplatil ničeho, když neuhradil ani jistinu ani smluvený úrok ve výši 4 167,98 Kč, přičemž tato pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni následně úplatně převedena.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. Zásilku soudu žalovaný nepřevzal.3. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.4. Soud provedeným dokazováním zjistil, že: Žalovaný uzavřel dne , datum, s předchůdkyní žalobkyně písemnou dohodu nazvanou „Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, “, kdy na základě této dohody měl obdržet finanční prostředky až do výše 10 000 Kč a tyto prostředky měl po sjednaném čase vrátit i se sjednaným úrokem. Dohoda byla uzavřená, aniž by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, aby bylo zjištěno, zda může žalovaný sjednanou dohodu řádně splnit. Po sjednání této dohody žalovaný obdržel částku v celkové výši 10 000 Kč na jím určený účet (důkaz: Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, , výpisy z běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, s žalobkyní dohodu, na základě které jí byla převedena i pohledávka za žalovaným z výše uvedené dohody (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Dodatek č. 1 ke Smlouvě o postoupení pohledávek ze dne , datum, , oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 1. 2025, seznam postupovaných pohledávek). Oznámení o postoupení pohledávky a také předžalobní výzva byly žalovanému zaslány dne 18. 1. 2025 a doručovány dne 23. 1. 2025, kdy žalovaný si zásilku nepřevzal a neučinil tak ani poté, co byla zásilka uložena na poště v odběrní lhůtě. V předžalobní výzvě byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky do 3 dnů (důkaz: oznámení o postoupení pohledávek ze dne 18. 1. 2025, předžalobní výzva ze dne 18. 1. 2025, podací lístek, výpis ze služby sledování zásilek pro zásilku , hodnota, dostupný online na: , e-mail, ).5. Zjištěný skutkový stav je tedy následující: Žalovaný obdržel na základě dohody nazvané „Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, “ od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč, které měl vrátit ve sjednaném čase i se smluveným. Tato dohoda byla sjednána bez toho, aby právní předchůdkyně žalobkyně zjistila finanční možnosti žalovaného sjednanou dohodu řádně splnit. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, s žalobkyní dohodu, na základě které jí úplatně převedla pohledávku za žalovaným z výše uvedené dohody. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva, kterou byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu do 3 dnů, byla žalovanému zaslána dne 18. 1. 2025 a tyto dokumenty se nepodařilo doručit dne 23. 1. 2025, neboť žalovaný si zásilku nepřevzal.6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.11. Podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.12. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovaným coby spotřebitelem uzavřít smlouvu, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o spotřebitelském úvěru. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.13. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schop