38 C 168/2025-26 — Okresní soud v Bruntále

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že je právní nástupkyní společnosti , právnická osoba, na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovanou smlouvu o půjčce na částku , částka, se souhrnným poplatkem ve výši , částka, .Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali.Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci: Společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu o půjčce, kterou byla poskytnuta žalované půjčka ve výši , částka, , a v souvislosti s tímto se zavázala zaplatit souhrnný poplatek v částce , částka, . Celková částka činila , částka, a žalovaná se ji zavázala zaplatit v hotovosti v 53týdenních splátkách po , částka, . Současně podpisem této smlouvy žalovaná stvrdila, že při uzavření smlouvy v místě jejího bydliště převzala v hotovosti celou výše uvedenou částku půjčky (smlouva o půjčce). Pohledávka přešla na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek (smlouva o postoupení pohledávek a příloha č. , hodnota, ). Žalobkyně žalovanou vyzvala k plnění v oznámení o postoupení pohledávky, kterou ji poskytla žalobkyně lhůtu pro plnění 10 dnů od doručení, odesláno bylo , datum, (oznámení, podací arch).Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o půjčce na částku , částka, , kterou převzala v hotovosti se souhrnným poplatkem ve výši , částka, .S ohledem na datum uzavření smlouvy bylo nutné použít ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s tím, že podle § 657 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. smlouvu o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.Smlouvu uzavřenou mezi účastníky soud posuzoval podle shora uvedeného ustanovení s tím, že předchůdce žalobkyně poskytla v hotovosti žalované peníze a žalovaná se je zavázala vrátit v určitých týdenních splátkách. S ohledem na obsah smlouvy je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce.Dále se soud zabýval souhrnným poplatkem. Soudu je z jeho úřední činnosti a nesporně také z výpisu obchodního rejstříku společnosti , právnická osoba, známo, že tato společnost je podnikatelkou, přičemž předmětem podnikání je finančnictví, jeho nebankoví část. Za této situace uzavírané smlouvy o půjčce měly pro předchůdce žalobkyně generovat určitý zisk. Pokud jde o smlouvu o půjčce, mohou být sjednány úroky. Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky pak představují cenu poskytnutého kapitálu, tedy cenu za užívání půjčených peněžních prostředků. Žalobkyně se tak domnívá, že souhrnný poplatek jako takový nelze podrobit přezkumu přiměřenosti ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku a má pravdu, když v tomto směru se lze opřít o judikaturní závěr Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. III ÚS 3725/13 nebo o stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, sp. zn. CPJN 203/2013. Je zřejmé, že poplatky za inkaso a administrativní činnost se odvíjí od výše půjčené částky, ne od výše skutečných nákladů za inkaso týdenní splátky, neboť ta by byla shodná při jakékoliv výši půjčené částky a odvíjela by se spíše od místa bydliště dlužníka a nákladů na dopravu do tohoto místa než od výše půjčené částky. Za této situace předchůdkyně žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu využila svého postavení a vzhledem k tomu, že si byla vědoma nemožnosti aplikace § 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 občanského zákoníku, tedy právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele, eliminovala i užití korektivu dobrých mravů, pokud se jedná o poplatek, jak bylo výše řečeno. Žalobkyně a její předchůdkyně mají za to, že poplatek nelze přezkoumávat z hlediska přiměřenosti, využívajíc svého postavení a postavení spotřebitele a obešly ustanovení občanského zákoníku, aby nemohlo dojít k přezkoumání výše souhrnného poplatku. Je přitom zřejmé, že souhrnný poplatek se odvíjí od výše půjčené částky, nikoliv od skutečných nákladů na inkaso a je tak jakýmsi úrokem za poskytnuté peněžní prostředky, a to skrytým zcela spotřebiteli. Soud proto právní úkon, tedy smlouvu o půjčce, hodnotí jako absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona.Pokud jde o oddělitelnost části smlouvy od ostatního obsahu, soud se domnívá, v souladu s ustanovením § 41 občanského zákoníku, s ohledem na povahu právního úkonu, jeho obsah a okolnosti uzavření, že nelze oddělit část souhrnného poplatku od samotné zbývající části smlouvy o půjčce. Soud v tomto směru ohledně oddělitelnosti části právního úkonu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci , spisová značka, , dále , spisová značka, a nález Ústavního soudu I ÚS 4036/05, kdy všechna tato rozhodnutí mají za to, že neoddělitelnost části právního úkonu musí být chápána ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné oddělitelnosti a musí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně je právnickou osobou, která byla založena za účelem generování zisku s předmětem podnikání finančnictví, uzavírá tato společnost smlouvy o půjčce se spotřebiteli z důvodu získání zisku a je tedy zřejmé, že by bez položky souhrnného poplatku smlouvy o půjčce neuzavřela. Neplatnou je tedy celá smlouva o půjčce, nikoliv pouze část týkající se souhrnného poplatku.Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná pro obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku, a to v celém rozsahu, má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 občanského zákoníku, kdy v případě neplatné smlouvy jsou povinni účastníci této smlouvy si vrátit vzájemná plnění. Na soudu tedy bylo, aby tato plnění zúčtoval. Smlouvou o půjčce poskytla předchůdkyně žalobkyně v hotovosti žalované částku , částka, , přičemž žalovaná na tuto smlouvu o půjčce zaplatila předchůdkyni žalobkyně pouze částku , částka, , kterou soud započetl na jistinu a je tedy povinna vrátit žalobkyni částku , částka, s úroky z prodlení. Lhůta plnění není u bezdůvodného obohacení stanovena a řídí se § 563 OZ. Žalobkyně pak počátek prodlení nemůže odvozovat ze smluvního vztahu, který je neplatný, ale v případě bezdůvodného obohacení až na základě její výzvy k plnění, tedy musí o plnění nejprve požádat. Za takovou výzvu k plnění pak soud považuje předžalobní výzvu, ve které byla žalobkyní stanovena lhůta k plněné do 10 dnů, odeslaná byla , datum, , doručena tak mohla být do 3 dnů, tj. do , datum, a žalovaná je tak v prodlení až od , datum, . Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb.Pokud jde o náklady řízení postupoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a s ohledem na požadované plnění a přiznané plnění má právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, které však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.