6 C 44/2013-500 — Okresní soud v Břeclavi

1) Žalobce podal dne 15. 4. 2013 u soudu žalobu, kterou se domáhal po žalovaném zaplacení celkem částky 416.624 Kč. Ze žaloby vyplývá, že na základě Pracovní smlouvy ze dne 18. 10. 1993 byl žalovaný u žalobce zaměstnán a vykonával zookonzultantskou a obchodní činnost. V souvislosti s výkonem pracovní funkce používá žalovaný k pracovním cestám své soukromé vozidlo. Pokud zaměstnanci používají své soukromé vozidlo k pracovním účelům, jsou vnitřní směrnicí žalobce stanoveny cestovní náhrady formou paušálních částek. Ty jsou vypočteny vždy na základě počtu ujetých kilometrů soukromým vozidlem, počtu dní a doby trvání pracovní cesty za tři měsíce. Žalovaný byl od 20. 11. 2012 do 6. 2. 2013 dočasně práce neschopný. Žalobci bylo dne 24. 1. 2013 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného ze dne 20. 1. 2013, které žalovaný odůvodnil s odkazem na ustanovení § 56 odstavec 1 písm. b) zákoníku práce tím, že mu nebyla vyplacena část mzdy za měsíc listopad 2012. Mzda za listopad 2012 však byla řádně a včas vyplacena. Zároveň žalobce informoval žalovaného, že netrvá na jeho dalším zaměstnávání. V souladu s ustanovením § 70 odstavec 2 písmeno b) zákoníku práce skončil pracovní poměr dohodou dnem, kdy měl pracovní poměr skončit předmětným okamžitým zrušením pracovního poměru. Pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil fikcí dohody dne 24. 1. 2013. V této souvislosti žalobce podal k Okresnímu soudu v Břeclavi žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaného. Žalovanému byly vypláceny paušální cestovní náhrady. Za období, po které byl v dočasné pracovní neschopnosti, respektive po které nebyl v pracovním poměru, byly rovněž vyplaceny paušální cestovní náhrady, a to tak, že paušální náhrada určená na měsíc prosinec 2012 dne 21. 8. 2012 ve výši 42.208 Kč, paušální cestovní náhrada určená na měsíc leden 2013 dne 14. 9. 2012 vyplacena ve výši 37.208 Kč a cestovní paušální náhrada na měsíc únor 2013 dne 16. 10. 2012 byla vyplacena ve výši 37.208 Kč. Žalobce dále poskytl žalovanému ještě další zálohové platby, a to dne 25. 10. 2011 částku ve výši 150.000 Kč a dne 31. 10. 2011 rovněž částku ve výši 150.000 Kč. Podle Směrnice, kterou vydal žalobce pro poskytování paušálních náhrad, jestli pracovník nepracuje pro dovolenou, nemoc nebo z jiných důvodů, a toto trvá 4 týdny, nemá zaměstnanec nárok na paušální cestovní náhrady. Protože žalovaný v měsíci prosinci a lednu nepracoval z důvodů dočasné pracovní neschopnosti a v měsíci únoru 2013 už nebyl v pracovním poměru, za uvedené tři měsíce mu cestovní náhrady, které byly vyplaceny, nenáleží. Žalovanému tedy nevznikl nárok na vyplacení těchto částek. Tyto mu však vyplaceny byly, a proto ve smyslu ustanovení § 451 a následující občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 je žalovaný povinen tuto částku vrátit, tedy bezdůvodné obohacení vydat. K vrácení výše uvedených částek byl žalovaný vyzván prostřednictvím právního zástupce. 2) Okresní soud v Břeclavi svým rozsudkem č.j. 6 C 44/2013-304 ze dne 26. 9. 2016 návrhu žalobce v plném rozsahu vyhověl. Prvostupňový soud vyšel ze zjištění, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán na základě Pracovní smlouvy ze dne 18. 10. 1993, že žalobce vyplácel žalovanému paušální cestovní náhrady, že na těchto paušálních cestovních náhradách žalobce žalovanému vyplatil na měsíc prosinec 2012 dne 21. 8. 2012 částku 42.208 Kč, na měsíc leden 2013 dne 14. 9. 2012 částku 37.208 Kč a na měsíc únor 2013 dne 16. 10. 2012 částku 37.208 Kč, a že žalovaný vyplacení těchto uvedených nezpochybnil. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v měsíci prosinci 2012 a lednu 2013 v pracovní neschopnosti a v měsíci 2013 již ukončil svůj pracovní poměr, dospěl Okresní soud v Břeclavi k závěru, že na vyplacení předmětných částek žalovanému nevznikl nárok, a že tedy ze strany žalobce je důvodný požadavek na vrácení těchto částek, neboť uvedená pohledávka žalobce nezanikla započtením pohledávek žalovaného za„ paušální náhrady za měsíc březen, dále červenec a listopad roku 2012“, když na měsíc březen 2012 byla paušální náhrada ve výši 39.893 Kč vyplacena 23. 11. 2011, za měsíc červenec, srpen, září, říjen a listopad 2012 byly náhrady vyplaceny náhrady za období od března 2012 do července 2012, každý měsíc ve výši 42.208 Kč. Dále vyšel soud Okresní soud v Břeclavi z toho, že žalobce žalovanému v měsíci říjnu 2011, dne 25. 10. 2011 a dne 31. 10. 2011 vyplatil na účet dvě částky ve výši 150.000 Kč jako zálohové platby, celkem tedy částku 300.000 Kč, což žalovaný nezpochybnil. Obrana žalovaného, že částku 300.000 Kč dostal vyplacenu žalovaný od žalobce,„ tzv. z černého fondu“, který byl tvořen srážkami z paušálních částek cestovních náhrad zaměstnanců, z něhož se přispívalo zaměstnancům na nákup osobního automobilu a zahraniční pobyty, neshledal Okresní soud v Břeclavi důvodnou, neboť rozsáhlým dokazováním výpověďmi svědků existence takového„ černého fondu“ nebyla prokázána. 3) Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal žalovaný odvolání. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhl potvrdit prvostupňový rozsudek. 4) Krajský soud v Brně svým usnesením č.j. 49 Co 317/2016-372 ze dne 18. 4. 2018 prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Břeclavi zrušil a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jednotlivými zjištěními Krajského soudu v Brně i tím, co dále uložil, čím se má Okresní soud v Břeclavi zabývat, se bude toto odůvodnění zabývat v následujících textu. 5) Jako první uložil Krajský soud v Brně, aby se Okresní soud v Břeclavi zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu, neboť to byla námitka, kterou žalovaný vznesl. Jednalo se o souvislost s přechodem části jmění [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], jako rozdělované společnosti na nástupnickou [právnická osoba] – [právnická osoba] v důsledku rozdělení odštěpení. K této skutečnosti se vyjádřil žalobce svým písemným stanoviskem ze dne 7. 8. 2018 a především písemnými podklady, které k této změně dodal. Námitka žalovaného se nepotvrdila, neboť v rámci rozdělení došlo k přechodu pouze vyčleněné části jmění a byly to pouze určité specifikované pohledávky, které žalobce doložil v příloze ke svému vyjádření, a které se týkaly pouze zahraničních společností původního žalobce ve vztahu k Rusku, Polsku a Maďarsku. Žádné jiné pohledávky za dlužníky žalobce, než pohledávky za těmito třemi sesterskými společnostmi [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], jak jsou výše uvedeny, nepřešly. Pohledávka za žalovaným tak, jak ji vykazuje žalobce, proto zůstala jemu a z toho plyne, že žalobce je aktivně legitimován ve sporu. 6) Jak vyplývá ze samotné žaloby, žalobce uplatnil v rámci celkové žalované částky dvě pohledávky. Pokud jde o první pohledávku, tedy vyplacení částky 2x 150.000 Kč žalovanému ze strany žalobce, tyto částky byly žalovanému vyplaceny dne 25. 10. 2011 a 31. 10. 2011. Podle žalobce se jednalo o zálohové platby. Soud v této souvislosti rovněž nepřisvědčil tvrzení žalovaného o tom, že se v podstatě jednalo o jeho finanční prostředky, které byly z paušálních cestovních náhrad sráženy zaměstnancům, tedy jemu„ do tzv. černého fondu“, z něhož se potom platil, respektive přispívalo na nákup osobního automobilu zaměstnancům, tedy dle žalovaného to nebyly běžné náhrady, nýbrž deponovaná částka. Pokud tedy bylo 2x 150.000 Kč vyplaceno, bylo to dle žalovaného v pořádku, z jeho prostředků a nebyl důvod, aby tyto vracel. Soud se však s tímto tvrzením neztotožnil. Soud provedl rozsáhlé dokazování, pokud jde o existenci nějakého černého fondu na tento účel u žalobce. Z výslechu jednatele [příjmení] [jméno] [příjmení] vyplývá, že po poradě v říjnu 2011, a bylo to u paní účetní [příjmení], přišel za ním žalovaný, že je ve složité životní situaci, že má přítelkyni, že by potřeboval vypomoci s nějakými finančními prostředky, tak se dohodli, že mu bude zálohově vyplaceno těch 2x 150.000 Kč, a že se to bude v dalších měsících umořovat. [příjmení] [jméno] [příjmení] slyšená jako svědkyně před soudem uvedla, že jí tehdy žalovaný telefonoval, že skoro brečel do telefonu, že se potřeboval stěhovat a vyplatit bývalého manžela nynější ženy, který dělal nějaké problémy. Svědkyně mu k tomu sdělila, že si to musí projednat s jednatelem, tedy s panem [příjmení], aby částka mohla být vyplacena. Byla to záloha na paušály, v tom smyslu hovořil s ní i on. Tato pohledávka navíc, tedy částka 2x 150.000 Kč je uvedena i v účetní uzávěrce jako pohledávka za žalovaným a počítalo se, že bude vrácena. S vrácením, podle svědkyně, tak velké částky se nespěchalo, protože žalovaný byl dlouholetým zaměstnancem, který u firmy pracoval 20 let. Nikomu jinému se tak vstříc, podle svědkyně, nevycházelo jako žalovanému. Důvod vyplacení této částky od žalobce žalovanému potvrdila i svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], která před soudem potvrdila, že věděla, že žalovaný byl v té době v určité tísni, a že si zálohy na paušál vybíral někdy i 2x za měsíc. Existoval tedy na straně žalovaného důvod, pro to aby mu ze strany žalobce byla celková částka 300.000