5 C 254/2017-227 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobci a), b), (dále také„ žalobci“), se žalobou ze dne 25. 10. 2017, doručenou zdejšímu soudu téhož dne, domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku. Uvedli, že na základě kupní smlouvy ze dne 11. 7. 1990 (dále„ kupní smlouva“) nabyli od prodávající [jméno] [celé jméno žalobkyně] (matky žalobce a) a žalované) a žalované vlastnictví k 5/6 nemovitostí v obci a k. ú. [obec], zapsaných na [list vlastnictví], přičemž předmětem smlouvy měly být také nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] (dále„ vydržené nemovitosti“ a také„ předmětné nemovitosti“). Kupní cena byla stanovena znaleckým posudkem [jméno] [příjmení] ze dne 1. 6. 1990 ve výši 397.336,36 Kč, který však v rozporu s požadavkem prodávající [jméno] [celé jméno žalobkyně] neocenil vydržené nemovitosti, čehož si nikdo ze smluvních stran nevšiml. Skutečnost, že předmětem kupní ceny měly být i vydržené nemovitosti vyplývá z toho, že znalecký posudek obsahuje ocenění věcí, které přitom nejsou předmětem kupní smlouvy, např. ocenění plotu, zahrady nebo trvalých porostů na ploše zahrady, konkrétně 250 ks vinné révy a 200 ks angreštu. Uzavřením kupní smlouvy měl být dokončen úmysl rodičů žalobce a) a žalované převést nemovitý majetek rodičů (později jen matky) na žalobce a žalovanou, odkazovali na nepsanou dohodu v rodině, na základě které měla žalovaná bezplatně obdržet nemovitosti po babičce a žalobce a) měl získat nemovitosti po rodičích. Strany kupní smlouvy jejím uzavřením považovaly za nesporné, že se na jejím základě žalobci stanou vlastníky nejen nemovitostí specifikovaných v kupní smlouvě, ale také vlastníky vydržených nemovitostí. Je to potvrzováno skutečností, že ani žalobce a) ani žalovaná v rámci dědického řízení po [jméno] [celé jméno žalobkyně], zemřelé dne [datum], nesdělili, že ke dni své smrti vlastnila vydržené nemovitosti. Je nesporné, že žalovaná nevěděla, že vydržené nemovitosti nebyly kupní smlouvou na žalobce převedeny. Od uzavření kupní smlouvy až do roku 2014 (tedy po dobu 24 let) považovaly smluvní strany této smlouvy, že vydržené nemovitosti vlastní na základě této smlouvy žalobci. Teprve ve chvíli, kdy měl syn žalobců v úmyslu na části vydržených nemovitostí postavit dům, vyšla najevo skutečnost, že tyto nemovitosti jsou v katastru nemovitostí evidovány stále na zesnulou [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Následně bylo zahájeno dědické řízení a na základě rozhodnutí v tomto řízení nabyli žalobce a) a žalovaná vydržené nemovitosti rovným dílem, každý k ½. Žalobce a) jako právní laik v té době nevěděl, že může podat žalobu na určení vlastnického práva k vydrženým nemovitostem. Žalobci mají za to, že se ke dni 12. 7. 2000, tedy uplynutím desetileté vydržecí doby od uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě vydržené nemovitosti užívali v dobré víře, stali vlastníky těchto nemovitostí. 2. Doplnili, že bezprostředně po uzavření kupní smlouvy se chopili držby všech pozemků a začali je užívat, jako by byli jejich vlastníky. Zahradu zvelebovali, pečovali o vysazenou zeleň, udržovali trávník a hospodářské budovy, které užívali ke skladování a jiným hospodářským účelům. Asi před 15 lety vybudovali další hospodářská stavení nezapisovaná do katastru nemovitostí. Hospodařili na všech dalších parcelách od domu na sever, kde podle potřeby sekali trávu, pečovali o vinohrad a jiné ovocné keře, z nichž brali plody, udržovali dosavadní oplocení pozemků, na části pozemku chovají slepice, pro které vybudovali kurníky. V roce 1996 na základě kolaudačního rozhodnutí vybudovali na pozemku tvořícím předmět sporu i na jiném pozemku prodejnu smíšeného zboží a pohostinství se sociálním zázemím a příslušenstvím, které provozovali asi do roku 2004. Následně tyto prostory užívali jako kancelář autodopravy, neboť žalobkyně b) od roku 1999 provozuje silniční motorovou dopravu a nemovitosti byly užívány k parkování nákladních automobilů. Asi před 20 – 25 lety provedli úpravu užitkové zahrady, kdy vysadili meruňkový sad a po provedené výsadbě následně oplotili veškeré pozemky tvořící předmět sporu. 3. Naléhavým právním zájmem na podání určovací žaloby je skutečnost, že žalobci, kteří o sobě tvrdí, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, nejsou v katastru nemovitostí zapsáni jako jejich vlastníci, ač by zapsáni být měli. 4. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že žalobci nikdy nebyli v dobré víře ohledně toho, zda měli být oprávněnými vlastníky předmětných pozemků. Vůlí matky žalobce a) a žalované nebylo převést předmětné pozemky na žalobce. Je jí známo, že žalobci se snažili matku k prodeji předmětných pozemků přemluvit, nicméně ta převod výslovně odmítla a právě proto nebyly tyto pozemky v kupní smlouvě obsaženy. Namítla, že by se dobrá víra musela vztahovat také ke způsobilosti kupní smlouvy vyvolat zamýšlené právní účinky, není-li jakákoli věc ve smlouvě uvedena, nemůže smlouva vyvolat převod vlastnického práva k takové absentující věci. Proto ve vztahu k předmětným pozemkům neexistuje ani domnělý právní titul, ohledně nějž by žalobci mohli být v dobré víře ve svou údajnou oprávněnou držbu. Skutečnost, že žalobci nikdy nenabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům je zřejmá i ze zápisu v katastru nemovitostí. Žalobci nebyli v dobré víře ani v roce 2014, když se v dědickém řízení neobjevila jejich nyní vytvořená konstrukce. Neexistuje žádný právní titul, ohledně kterého by žalobci mohli být v dobré víře, že jím nabyli vlastnické právo k pozemkům, neboť právní důvod, z něhož se pokoušejí odvozovat své domnělé vlastnické právo, byl ve vztahu k předmětným pozemkům nicotný a nelze z něj vyvozovat jakékoliv právní účinky. Takový typ vady nelze dodatečně odstranit ani omluvit a nemůže proto vyvolat tzv. omluvitelný omyl. Daň z nemovitosti mohli žalobci fakticky platit i za matku žalobce a), avšak z příslušných rozhodnutí mohlo být zřejmé, že plátcem daně je matka žalobce a) a žalované, nikoliv žalobci. I kdyby byli žalobci v dobré víře ve vlastnictví předmětných nemovitostí, museli ji ztratit v letech 1994 – 1996 v souvislosti se stavebními úpravami, obsaženými ve spisech Stavebního úřadu v [obec], v nichž se objevila informace, že nejsou vlastníky předmětných pozemků. Nachází se zde výpis z listu vlastnictví žalobců ze dne 10. 1. 1994, v němž nejsou předmětné nemovitosti obsaženy. Tento výpis žalobce a) pořídil ještě před skončením původního dědického řízení po matce žalobce a) a žalované, ve kterém uvedl, že neexistuje jiný dědic, než on, a že zůstavitelka po sobě nezanechala žádný majetek. Úmyslně zamlčel rozhodné skutečnosti, aby nevyšlo najevo, že jeho matka je nadále spoluvlastnice předmětných nemovitostí a aby se s žalovanou nemusel dělit a mohl je fakticky užívat, proto je držba žalobců od počátku nepravá a nepoctivá. 5. Doplnila, že v roce 1990 její matka na dotaz notáře výslovně uvedla, že předmětem prodeje nemají být pozemky za domem. Žalobci nikdy nezaplatili kupní cenu v plné výši, neboť kupní smlouva byla pouze zastřeným právním úkonem z daňových důvodů a znalecký posudek pro ohodnocení pozemku nebyl pro převod nijak relevantní. I po uzavření smlouvy matka žalobce a) a žalované předmětné pozemky i nadále užívala a obhospodařovala je až do své smrti. Po její smrti se žalovaná dotazovala žalobce a) na termín dědického řízení, ten jí však sdělil, že řízení již proběhlo, je pravomocné, všechen majetek patří jemu, proto až do roku 2015 žila v domnění, že matka před smrtí převedla své pozemky za domem žalobci a). Nečinila žádné právní kroky k vypořádání předmětných pozemků, protože nevěděla, že předmětné pozemky byly ve výlučném vlastnictví její matky i ke dni jejího úmrtí. Účastníkem dědického řízení nebyla a až z dodatečně obstaraného meritorního usnesení zjistila, že její matka žádný majetek neměla. V roce 2015 došlo k obnovení dědického řízení po matce žalobce a) a žalované, avšak příčinou toho byla digitalizace katastru nemovitostí, kdy rozhodnutím byly nemovitosti dány do spoluvlastnictví žalobce a) a žalované. Držby pozemků se následně ujal žalobce a) a žalovanou z jejich užívání protiprávně vyloučil, neboť pozemky byly oploceny. 6. Určení, zda tu právní poměr nebo právo je, či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“). 7. Nezbytnou podmínkou přípustnosti žaloby na určení podle citovaného ustanovení § 80 o. s. ř. a předpokladem úspěšnosti takové žaloby, je existence naléhavého právního zájmu a skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bude porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Určovací žaloba proto není opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo