8 C 222/2021-43 — Okresní soud v Břeclavi

Návrhem podaným u soudu dne [datum] se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 4.226 Kč s příslušenstvím. Ke svému návrhu uvedl, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel se žalovaným dne [datum] Smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal předchůdci žalobce zaplatit částku 3.626 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 477 Kč s úrokovou sazbou 20,11 % ročně, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 800 Kč a nákladů za hotovostní inkaso ve výši 2.349 Kč. Celkovou částku (zápůjčku a poplatek) se žalovaný zavázal předchůdci žalobce uhradit v 45 týdenních splátkách po 192 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, a na celkový dluh uhradil toliko 4.400 Kč. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalobcem přešla pohledávka za žalovaným na společnost [právnická osoba] Za období od postoupení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové částky 4.226 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 2.565 Kč a dlužného poplatku ve výši 1.661 Kč. Před podáním žaloby žalobce žalovaného vyzval k plnění. Žalovaný se k věci nikterak nevyjádřil. Účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto dle ust. § 115a o. s. ř. rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů. K prokázání žalobních tvrzení žalobce předložil Smlouvu o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], Smluvní podmínky Smlouvy o zápůjčce, Zákaznickou kartu, Smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] se Seznamem postoupených pohledávek, Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a Výzvu k plnění ze dne [datum] s podacím lístkem. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2392 odst. 1 věty prvé o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle ust. § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Po provedeném dokazování a za užití právě citovaných ustanovení občanského zákoníku soud dospěl k následujícím právním závěrům. Předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., přičemž ze smlouvy plnil a žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč, které žalovaný ve lhůtě splatnosti ani později v úplnosti nevrátil. Jelikož i postoupení pohledávky na žalobce bylo prokázáno, soud shledal žalobu v rozsahu nesplacené zápůjčky, tj. v částce 2.565 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.041,54 Kč s úrokem ve výši 20,11 % ročně, jako důvodnou a uložil ve výroku I. tohoto rozsudku žalovanému uhradit tyto částky žalobci a současně uložil žalovanému též povinnost uhradit žalobci zákonný úrok z prodlení. Nárok žalobce na zaplacení úroku z prodlení má pak oporu v ustanovení § 1970 o. z., neboť se žalovaný ocitl v prodlení se splácením peněžitého dluhu vůči žalobci. Co se týče nároku žalobce na zaplacení poplatku ve výši 1.661 Kč, pak tento soud výrokem II. zamítl, neboť jej považuje za sjednaný v rozporu se zákonem (§ 588 o. z.). Podle ust. § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Jiné plnění z peněžité zápůjčky sjednat nelze. To ostatně konstatuje i Krajský soud v [obec] ve svém rozhodnutí sp. zn. 14 Co 3/2012 a Krajský soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 28 Co 33/2003 (jejich judikatura se sice vztahuje k ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nicméně soud se domnívá, že vzhledem ke stejnému znění relevantního ustanovení o. z. je tato judikatura aplikovatelná i na daný případ), přičemž soud sdílí názor uvedený ve zmíněných rozhodnutích oběma soudy, že úplatu (poplatky) za sjednání závazku zná pouze obchodní zákoník v ustanovení § 499 a takovou úplatu může požadovat pouze věřitel, který je bankou ve smyslu zákona [číslo] Sb., o bankách, u něhož poskytování úvěrů je součástí podnikatelské činnosti ve smyslu tohoto zákona. Proto soud žalobě v části týkající se tohoto poplatku nemohl vyhovět (§ 588 o. z.). Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V této věci byl úspěch žalobce jen nepatrně vyšší, než byl jeho neúspěch, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř.