4 C 217/2025-24 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky , částka, (jistina úvěru) s úrokem 18,9 % ročně z pohledávky , částka, od , datum, do , datum, , úrokem 12 % ročně z pohledávky , částka, od , datum, do zaplacení, úrokem 12 % ročně z pohledávky , částka, od , datum, do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, od , datum, do , datum, . Žalobu odůvodnil tak, že se žalovaným uzavřel Rámcovou smlouvu č. , hodnota, . Na základě Rámcové smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne , datum, uzavřel žalovaný s žalobcem Dodatek č. , hodnota, k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši , částka, , který následně v plné výši vyčerpal. Žalovaný se v dodatku zavázal úvěr splácet, to však nečinil. Dluh neuhradil ani poté, co mu žalobce zaslal předžalobní výzvu.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.3. Jelikož žalovaný uzavíral smlouvu i dodatek v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.4. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.8. Žaloba v nyní projednávané věci neobsahovala žádná tvrzení, natož důkazy týkající se toho, jak žalobce před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem žalobce úvěruschopnost žalovaného zkoumal, žalobce nereagoval.9. Soud tak nemohl jinak než dodatek, kterým byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr, pro rozpor s § 86 z. s. ú. podle § 87 z. s. ú. a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) hodnotit jako neplatný. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, přitom platí, že ustanovení § 87 z. s. ú. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů "lichvářských" úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“10. Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu má soud za prokázané, že žalovaný v období od , datum, do , datum, čerpal úvěr ve výši , částka, .11. Jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní, vyšel soud z tvrzení žalobce, že žalovaný na dluh neuhradil ničeho.12. Předžalobní výzvou ze dne , datum, žalobce prokázal, že žalovaného před podáním žaloby vyzval k úhradě dluhu.13. Soud tedy dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce poskytl žalovanému na základě neplatné dodatku smlouvy finanční prostředky ve výši , částka, , žalovaný dosud na dluh neuhradil nic. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku , částka, , která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.).14. Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době do tří dnů od právní moci rozsudku, vyplývající z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož se žalovaný k žalobě nevyjádřil, soud mu uložil, aby částku bezdůvodného obohacení uhradil žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.15. Soud žalobu částečně zamítl co do požadovaných zákonných úroků z prodlení. Žalovaný se dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostal, jak plyne z § 87 z. s. ú. a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.16. Soud žalobu částečně zamítl i co do požadovaných smluvních úroků, neboť na tyto by žalobci vznikl nárok jen v případě, že by soud dodatek ke smlouvě shledal platným.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce byl v řízení převážně úspěšný, neúspěch měl jen v poměrně nepatrné části (co do příslušenství pohledávky). Soud mu proto přiznal náhradu nákladů v plné výši, a to v částce , částka, představující uhrazený soudním poplatek, neboť náhradu jiných nákladů žalobce nežádal.