Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal po žalovaném zaplacení:a) částky 116 816 Kč (dlužná nová jistina úvěru v celkové výši 115 418,60 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč, náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 116 816 Kč ve výši 15 % ročně od 29. 7. 2022 do zaplacení;b) 18 236,36 Kč (smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ode dne 29. 7. 2022 do 2. 1. 2023);c) úroku ve výši 62,12 % p.a. z částky 100 000 Kč od 29. 7. 2022 do 21. 8. 2022 ve výši 3 985,92 Kč, úroku ve výši 11,75 % p.a. z částky 100 000 Kč od 22. 8. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 29. 7. 2022 dosáhne částky 296 503 Kč.Nárok na uvedená plnění má vyplývat ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou žalobce se žalovaným uzavřeli dne , datum, . Žalobce žalobu odůvodnil tím, že na základě uvedené smlouvy poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal spolu s úrokem ve výši 62,12 % p.a. splácet ve 42 měsíčních splátkách po 5 883 Kč. Žalovaný však nezaplatil ani jedinou splátku. Žalobce uvedl, že před uzavřením smlouvy prověřil úvěruschopnost žalovaného, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňujících řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovaným doporučil úvěr ke schválení.2. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nikterak nevyjádřil. Předvolání k jednání konanému dne , datum, bylo žalovanému doručeno, žalovaný se přesto k jednání nedostavil, neomluvil se a nepožádal o jeho odročení. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.3. Soud provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění: Z listin označených jako „návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, “ ze dne , datum, , „Dodatek ke smlouvě a Technický popis uzavření smlouvy a jejího podpisu“, „Oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru“ a z dodejky k Oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru soud zjistil, že žalobce a žalovaný dne , datum, podepsali listinu nazvanou jako úvěrová smlouva. Jejím obsahem je závazek žalobce poskytnout žalovanému bezhotovostně 100 000 Kč a závazek žalovaného peníze spolu s úrokem ve výši 62,12 % p. a. splácet ve 42 měsíčních splátkách po 5 883 Kč. Z dokladu o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu žalobce soud zjistil, že žalobce dne , datum, vyplatil na účet žalovaného č. , Anonymizováno, částku 100 000 Kč. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný na splátkách úvěru neuhradil nic. Z dokumentů Formulář hodnocení klienta, Vybrané pohyby (příchozí platby) na účtu žalovaného, Výpis z účtu žalovaného za měsíc duben 2022, Výplatní lístky za měsíc únor a březen 2022, Ověření v registru SOLUS, Ověření v registru NRKI soud zjistil, že žalobce ohledně příjmů a výdajů žalovaného vyšel zejména z údajů sdělených samotným žalovaným, který mj. uvedl, že jeho výdaje na bydlení činí , částka, měsíčně, žádné jiné výdaje nemá. Žalobce prověřil příjmy žalovaného a jeho dosavadní závazky. Z uvedených důkazů však nevyplývá nic o tom, že by žalobce prověřil také skutečné výdaje žalovaného.4. Z dalších provedených důkazů (Výzva k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, Oznámení o zesplatnění úvěru, Předžalobní výzva, Podací arch k předžalobní výzvě) soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí v této věci.5. Na základě výše uvedeného dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobce poskytl žalovanému částku 100 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve splátkách, přičemž tak měl učinit spolu s úrokem. Před poskytnutím finančních prostředků žalobce zkoumal schopnost žalovaného peníze vrátit. Vyšel přitom z údajů sdělených žalovaným, prověřil jeho příjmy a dosavadní závazky, nikoliv však skutečné výdaje žalovaného. Žalovaný na splátkách úvěru neuhradil nic.6. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu - § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).7. Podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná.9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i b. 26 preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 ZSÚ.12. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného.13. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalovaného, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.14. Věřitel přitom nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014, ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).15. Žalobce této povinnosti nedostál, když soudu nedoložil vůbec to, že by skutečně aktivně zjišťoval a ověřoval zejména výdaje žalovaného (toto ani netvrdil). Na ověřování výdajů žalovaného se přitom měl žalobce zaměřit o to více, když žalovaný uvedl neobvykle nízkou výši výdajů (pouze , částka, měsíčně na bydlení a žádné jiné výdaje).16. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatných smluv. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobci náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když k platnému vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.17. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.18. Veden těmito závěry soud uzavírá, že žalobce byl ochuzen toliko o částku 100 000 Kč, která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného (poskytnutých 100 000 Kč a vrácených 0 Kč), které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobci vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta (výrok I.). S ohledem na to, že žalobce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného, nemohl žalobci vzniknout ani nárok na úroky z prodlení, neboť žalovaný se doposud do prodlení nedostal, když nebyly řádně zjištěny jeho možnosti poskytnuté finanční prostředky splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Převážný úspěch v řízení měl žalovaný, tomu však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků. V tomto směru soud vyšel ze zjištění, že žalobce měl úspěch co do částky 100 000 Kč a žalovaný co do částky 155 515,31 Kč. Poměr úspěchu žalobce a žalovaného soud stanovil v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, podle něhož soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení vyjde ze žalobou uplatněného nároku včetně požadovaného příslušenství (kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí, zde tedy ke dni 29. 7. 2026). Konkrétně tak byla žaloba zamítnuta ohledně částky 35 052 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 70 185,61 Kč (ke dni 29. 7. 2026), kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 985,92 Kč a smluvního úroku ve výši 46 291,78 Kč (ke dni 29. 7. 2026).20. Soud nepřisvědčil návrhu žalobce, aby soud postupoval podle § 142 odst. 3 o. s. ř. I bez příslušenství by byl žalobce neúspěšný co do částky 35 052 Kč, což ve vztahu k přiznané částce 100 000 Kč rozhodně nemůže představovat „neúspěch v poměrně nepatrné části“. Důvodná není ani námitka žalobce, aby soud zohlednil délku trvání řízení. Jak je patrné ze shora uvedeného poměru úspěchu a neúspěchu žalobce (100 000 Kč vs. 155 515,31 Kč), částka neúspěchu přesáhla částku úspěchu již výrazně dříve (ve druhé polovině roku 2024). Na závěr soudu o nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků by tak jeho případné dřívější rozhodnutí nemohlo mít vliv. Pokud žalobce v tomto směru odkazoval na závěry rozsudku Okresního soudu v , adresa, ve věci sp. zn. , spisová značka, , jedná se o odkaz nepřiléhavý, neboť v tomto rozsudku se otázka délky řízení a jejího případného vlivu na náhradu nákladů řízení vůbec neřeší.21. Lhůta k plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku) vyplývá z § 160 odst. 1 o. s. ř.