25 C 217/2023-81 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 22 897 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem a žalovaným, jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne [datum]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 13 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovaného došlo dne [datum]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě, ve výši nominální úrokové sazby 94,86 % ročně splácet v 18 měsíčních splátkách, ve výši 1 378 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem září 2021, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru v souladu s bodem 6.3 citované smlouvy. Žalovaný ani přes výzvy žalobkyně na dlužnou částku specifikovanou v žalobě v článku III. ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, nenabídl žádná skutková tvrzení, jimiž by rozporoval skutkový děj vylíčený stranou žalující. 3. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav: 4. Ze Smlouvy o úvěru [číslo] ve znění Dodatku [číslo] vzal soud za prokázáné, že účastníci tohoto řízení uzavřeli dne [datum] smlouvu o obsahu dle tvrzení žalobkyně shora. Z dokladu o vyplacení úvěru vzal soud za prokázané, že k vyplacení úvěru – poukázání částky 13 000 Kč na účet žalovaného označený ve smlouvě, ze strany žalobkyně došlo ke dni [datum]. Z Karty klienta a z výpisu z účtu vyplývá, že do data zesplatnění ani po zesplatnění úvěru žalovaný žalobkyni ničeho na splátkách úvěru neuhradil. Poskytnutou částku ve výši 13 000 Kč žalovaný žalobkyni dosud nevrátil. 5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 8. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná Smlouva o zápůjčce byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel. 10. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně postupoval při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. 11. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je z odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018). 12. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že posoudila úvěruschopnost žalovaného nahlížením do veřejných rejstříků NRKI (nebankovní registr klientských informací), ČNB a [příjmení], což i doložila. Dále žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela pouze z prohlášení žalovaného. Ověřila si pouze jeho příjmy (z doloženého výpisu transakcí z běžného účtu). Z prohlášení klienta a z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný mezi příjmy uvedl pravidelný měsíční příjem – mzdu ve výši 23 000 Kč. Žalovaný pod své výdaje zahrnul životní minimum ve výši 3 860 Kč a náklady na bydlení ve výši 2 700 Kč. Žalobkyní byly volné prostředky žalovaného vyhodnoceny na 15 440 Kč. 13. Soud zjistil, že ohledně výdajů si žalobkyně žalovaným tvrzené údaje nikterak neověřovala, a to i přesto, že údaje v prohlášení klienta (žalované) vyvolávají na první pohled pochybnosti, zejména pokud jde o náklady na bydlení uváděné v nereálné výši, pouhých 2 700 Kč. 14. Z těchto podkladů nemohl věřitel (žalobkyně) dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně. 15. Žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistila a (zejména) ověřila skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnala s jeho příjmy a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 13 000 Kč) dle § 2991 a § 2993 o.z. jako bezdůvodné obohacení. 16. Bezdůvodné obohacení žalovaného soud vyčíslil shora uvedenou částkou. V částce 14 919,93 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, jiné smluvní nároky (v dané věci smluvní pouta a smluvní úrok) nelze úspěšně uplatnit. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o.z. za užití § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Nároky z titulu bezdůvodného obohacení lze řadit mezi nároky, u nichž je doba plnění vázána na výzvu věřitele a teprve výzvou k plnění se tak dluh z bezdůvodného obohacení stává splatným, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1524/2020 či rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009. K plnění dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne [datum]. Žalobkyně touto výzvou ve spojení s podacím archem doložila, že tato výzva byla odeslána žalovanému dne [datum]. Ve smyslu ustanovení § 573 o.z. byla výzva žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne [datum]. Dle obsahu této výzvy měl žalovaný dlužnou částku zaplatit do 15 dnů, tj. do [datum]. Vzniklý dluh se tedy stal splatným nejpozději uplynutím shora uvedené lhůty. Žalobkyni lze přiznat z dlužné jistiny zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí této lhůty, tj. od [datum]. Žalovaný je se splněním svého