25 C 228/2023-43 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 77 508,70 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem a žalovaným, jako klientem byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat revolvingový úvěr (prostřednictvím karty), a to do sjednaného úvěrového rámce ve výši 75 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a poplatky sjednané ve smlouvě ve výši 11 326 Kč splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru dopisem ze dne [datum]. Žalovaný ani přes výzvy žalobkyně na dlužnou částku specifikovanou v žalobě ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, nenabídl žádná skutková tvrzení, jimiž by rozporoval skutkový děj vylíčený stranou žalující. 3. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav: 4. Ze Smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] ve spojení s úvěrovými podmínkami a splátkovým kalendářem vzal soud za prokázáné, že účastníci tohoto řízení uzavřeli dne [datum] smlouvu o obsahu dle tvrzení žalobkyně shora. V průběhu trvání smluvního vztahu založeného citovanou smlouvou načerpal žalovaný celkem částku 76 742 Kč. Žalovaný dosud na splátkách úvěru žalobkyni uhradil celkovou částku 11 652 Kč. Poskytnutou částku ve zbývající výši výši 65 090 Kč žalovaný žalobkyni dosud nevrátil. 5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 8. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná Smlouva o zápůjčce byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel. 10. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně postupoval při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. 11. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je z odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/2018). 12. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že posoudila úvěruschopnost žalovaného nahlížením do veřejných rejstříků NRKI (nebankovní registr klientských informací), ISIR, CEE a SOLUS, což i doložila, přičemž v NRKI bylo zjištěno, že žalovaný splácí 8 188 Kč u věřitele odlišného od žalobkyně. Dále žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela pouze z prohlášení žalovaného, který v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnanec, který dosahuje měsíčního příjmu ve výši 25 000 Kč. Soud zjistil, že ohledně příjmů ani výdajů si žalobkyně žalovaným tvrzené údaje nikterak neověřovala, a to i přesto, že údaje v prohlášení klienta (žalovaného) vyvolávají na první pohled pochybnosti, zejména pokud jde o náklady,,na živobytí“ uváděné v nereálné výši, pouhých 3 860 Kč. Žalobkyně vycházela pouze z obecného ekonomického modelu. Nikterak nezohlednila ani skutečnost, že žalovaný je povinen splácet další převzatý úvěr. 13. Z těchto podkladů nemohl věřitel (žalobkyně) dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně. 14. Žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistila a (zejména) ověřila skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnala s jeho příjmy a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 65 090 Kč) dle § 2991 a § 2993 o.z. jako bezdůvodné obohacení. 15. Bezdůvodné obohacení žalovaného soud vyčíslil shora uvedenou částkou. V částce 65 090 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, jiné smluvní nároky (v dané věci smluvní pouta a smluvní úrok) nelze úspěšně uplatnit. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o.z. za užití § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Nároky z titulu bezdůvodného obohacení lze řadit mezi nároky, u nichž je doba plnění vázána na výzvu věřitele a teprve výzvou k plnění se tak dluh z bezdůvodného obohacení stává splatným, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1524/2020 či rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009. K plnění dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou. Žalobkyně touto výzvou ve spojení s podacím archem doložila, že tato výzva byla odeslána žalovanému dne [datum]. Ve smyslu ustanovení § 573 o.z. byla výzva žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne [datum]. Dle obsahu této výzvy měl žalovaný dlužnou částku zaplatit do 7 dnů, tj. do [datum]. Vzniklý dluh se tedy stal splatným nejpozději uplynutím shora uvedené lhůty. Žalobkyni lze přiznat z dlužné jistiny zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí této lhůty, tj. od [datum]. Žalovaný je se splněním svého peněžitého dluhu vůči žalobkyni od uvedeného data s úhradou částky 65 090 Kč v prodlení. Soud proto vedle jistiny žalobkyni přiznal v souladu s ustanovením § 1970 o.z. rovněž i zákonný úrok z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve výši žalobkyní požadované v podané žalobě, když výše úroku je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. v účinném znění. 16. Ve zbývající části žalované jistiny,