25 C 241/2023-72 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 135 860,78 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností [právnická osoba]), jako věřitelem a žalovaným, jako klientem byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 144 483 Kč (resp. dle obsahu smlouvy o úvěru 172 483 Kč). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě, ve výši 13 % ročně splácet v 54 měsíčních splátkách Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru v souladu s ujednáním citované smlouvy. Žalovaný na sjednaný úvěr dosud uhradil pouze 22 642 Kč Ani přes výzvy žalobkyně či jejího právního předchůdce žalovaný zbývající dlužnou částku specifikovanou v žalobě nezaplatil. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, nenabídl žádná skutková tvrzení, jimiž by rozporoval skutkový děj vylíčený stranou žalující. 3. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav: 4. Ze Smlouvy o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] vzal soud za prokázáné, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o obsahu dle tvrzení žalobkyně shora. Výpisem z úvěrového účtu vzal soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poukázal žalovanému peněžní prostředky ve výši 172 483 Kč na účet žalovaného označený ve smlouvě. Na poskytnutý úvěr žalovaný dosud uhradil pouze částku 22 642 Kč. Zbývající poskytnutou částku ve výši 149 841 Kč žalovaný žalobkyni dosud nevrátil. 5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 8. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná Smlouva o zápůjčce byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel. 10. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně postupoval při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. 11. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je z odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018). 12. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že její právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalovaného nahlížením do veřejných rejstříků NRKI (nebankovní registr klientských informací), BRKI a SOLUS, dále do IR a interního [příjmení] [anonymizováno], což i doložila. Dále původní věřitel při posuzování úvěruschopnosti vycházel pouze prohlášení žalovaného. Ověřil si pouze jeho příjmy za poslední měsíc, a to nahlížením na účet který pro žalovaného vedl. Z prohlášení žalovaného soud zjistil, že žalovaný mezi příjmy uvedl pravidelný měsíční příjem – mzdu zaměstnance v pohostinství ve výši 43 000 Kč. Žalovaný pod své výdaje zahrnul,,nezbytné měsíční výdaje“ ve výši 9 000 Kč a,,splátky úvěrů“ ve výši 27 300 Kč. Soud zjistil, že ohledně výdajů si žalobkyně žalovaným tvrzené údaje nikterak neověřovala, a to i přesto, že údaje v prohlášení klienta (žalované) jsou uvedeny pouze obecně. Původní věřitel nadto nepřihlédl ke skutečnosti, že sjednaný úvěr byl poskytnut jako konsolidační (splátka úvěrů ve výši 27 300 Kč měsíčně). Žalobkyní předestřený mimořádný výpis z účtu žalovaného se vztahuje k období od [datum] do [datum], přičemž posuzovaná smlouva o úvěru byla uzavřena až [datum]. Uvedený doklad je tak z hlediska ověření úvěruschopnosti žalovaného nepoužitelný. 13. Z těchto podkladů nemohl původní věřitel dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně. 14. Právní předchůdce žalobkyně řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistil a (zejména) ověřil skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnal s jeho příjmy a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumal schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 149 841 Kč) dle § 2991 a § 2993 o.z. jako bezdůvodné obohacení. 15. Bezdůvodné obohacení žalovaného soud vyčíslil shora uvedenou částkou. V žalované částce 135860,78 Kč – nevrácené jistině žalované částky, kterou právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl, soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za situace, kdy soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, jiné smluvní nároky (v dané věci smluvní pouta a smluvní úrok) nelze úspěšně uplatnit. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o.z. za užití § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Nároky z titulu bezdůvodného obohacení lze řadit mezi nároky, u nichž je doba plnění vázána na výzvu věřitele a teprve výzvou k plnění se tak dluh z bezdůvodného obohacení stává splatným, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1524/2020 či rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009. K plnění dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou. Žalobkyně touto výzvou ve spojení se seznamem odeslaných výzev doložila, že tato výzva byla odeslána žalovanému dne [datum]. Ve smyslu ustanovení § 573 o.z. byla výzva žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne [datum]. V obsahu této výzvy nebyla splatnost stanovena. Vzniklý dluh se tedy stal splatným nejpozději dnem [datum]. Žalobkyni lze přiznat z dlužné jistiny zákonný úrok