11 C 427/2020-27 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit včetně úroku ve výši 33 879 Kč a administrativního poplatku ve výši 14 400 Kč v 36ti měsíčních splátkách ve výši 2 175 Kč, počínaje dnem 10. 12. 2019. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil, když na své závazky neuhradil ničeho, proto žalobkyně zápůjčku dne 21. 6. 2020 zesplatnila. Žalobkyně se tak v řízení domáhala úhrady nesplacené jistiny zápůjčky ve výši 30 000 Kč, dále nesplaceného úroku ve výši 11 118 Kč (z 1. až 8. splátky v pořadí), nesplaceného administrativního poplatku ve výši 3 200 Kč (z 1. až 8. splátky v pořadí), dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 130,13 Kč (kapitalizováno za dobu do zesplatnění z jednotlivých dlužných splátek ve výši 373,85 Kč a dále za dobu od zesplatnění do 31. 8. 2020 ve výši 756,28 Kč), smluvní pokuty ve výši 6 229,76 Kč (sestávající ze smluvní pokuty z dlužných splátek v době do zesplatnění ve výši 3 075 Kč a dále smluvní pokuty za dobu od zesplatnění do 31. 8. 2020 ve výši 3 154,76 Kč), náhrady nákladů účelně vynaložených na upomínání žalovaného za poslední upomínku zaslanou před zesplatněním ve výši 750 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z nesplacené jistiny, úroku, administrativního poplatku a nákladů na upomínání. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. 3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že mezi žalobkyní jako zapůjčitelkou a žalovaným jako vydlužitelem byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se ji zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 58 % v 36ti měsíčních splátkách ve výši 2 175 Kč (poslední pak ve výši 2 154 Kč), splatných ke každému 10. dni v měsíci počínaje prosincem 2019, jak plyne ze smlouvy o zápůjčce a z výpisu z účtu. Ve smlouvě o zápůjčce se žalovaný dále zavázal k úhradě administrativního poplatku ve výši 400 Kč měsíčně a dále byl upozorněn na povinnost hradit smluvní pokutu ve výši stanovené Sazebníkem za porušení povinnosti k úhradě splátek a zesplatněné jistiny a dále na povinnost uhradit náklady upomínání stanovené Sazebníkem za každou písemnou upomínku, kterou jej žalobkyně upozorní na prodlení. V čl. 11 pak strany sjednaly oprávnění žalobkyně přistoupit k zesplatnění zápůjčky v případě porušení povinnosti k úhradě splátky, pokud dlužník nesplní ani v dodatečné lhůtě stanovené upomínkou. Z doloženého výpisu splátkového kalendáře pak plyne, že žalovaný neuhradil ničeho. Dle předloženého Sazebníku poplatků účtovala žalobkyně náklady na komunikaci s klientem v prodlení k možnostem umoření sankcí ve výši 750 Kč měsíčně, úrok ve výši 58 % p.a., smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně za prodlení s úhradou splátek s horním limitem výše pokuty, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z aktuálně dlužné částky po zesplatnění. Zesplatnění pak žalobkyně prokázala oznámením o zesplatnění ze dne 21. 6. 2020. 4. Jakkoliv lze mít za prokázané skutečnosti žalobkyní uvedené, po provedení jejich právní kvalifikace soud nemá podanou žalobu zčásti za důvodnou, a to z důvodů dále vyložených. Předloženou smlouvu soud hodnotil jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce ve shodě s ustanovením § 2390 občanského zákoníku, když žalobkyně jako zapůjčitelka se touto smlouvou platně zavázala poskytnout žalovanému jako vydlužiteli zápůjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných splátkách spolu se sjednaným obchodním úrokem. Především je třeba v obecné rovině předeslat, že v rámci uplatněných nároků ze smlouvy o zápůjčce náleží žalobkyni nesplacená jistina a dále též nesplacený administrativní poplatek, který byl srozumitelně a jasně sjednán přímo v textu smlouvy o zápůjčce, a je tak v zásadě vyjmut z dopadů regulativní úpravy spotřebitelských smluv (srov. § 1813 věta druhá občanského zákoníku). Lze jen připomenout, že požadavek na zaplacení administrativního poplatku byl uplatněn toliko z 1. až 8. splátky (podobně jako úrok). 5. Za zásadně nepřijatelné ovšem nalézací soud považuje ujednání o úroku ve výši 58 % ročně. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání jinému, nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí extrémním způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují zápůjčky či úvěry banky. Občas se objevuje tendence diferencovat mezi bankami a jinými finančními institucemi, nicméně privilegované právní postavení jiných finančních institucí z platné právní úpravy žádným způsobem dovodit nelze, přičemž pravidelný bezmyšlenkovitý odkaz na vyšší rizikovost některých transakcí je prostě jen ničím nepodloženou apriorní spekulací – ostatně i kdyby byla prokázána, sotva by šlo o argument svědčící zájmům těchto jiných poskytovatelů finančních prostředků, protože to samo o sobě nutně implikuje úvahu, že taková instituce vědomě poskytla úvěr rizikovému klientovi se všemi důsledky s tím spojenými. Rizikovému klientovi nesmí poskytovat úvěr (zápůjčku) žádný poskytovatel spotřebitelského úvěru podléhající úpravě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pokud tak přesto učiní, nemůže se z tohoto důvodu dovolávat výhodnějšího postavení. Scestný je rovněž argument rychlosti poskytování úvěru, neboť veškeré bankovní domy své úvěry (ať již krátkodobé či střednědobé, ani toto nehraje žádnou roli) poskytují ihned, lze je sjednat on-line přes internetové bankovnictví, čerpat prostřednictvím bankomatu apod., přičemž prostředky jsou vyplaceny okamžitě. Tedy ani tento zdánlivý argument nemá v praxi žádný reálný odraz. Dále je vhodné připomenout, že zásada smluvní autonomie v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. Dovolávat se pouhé zásady autonomie vůle u nároků ze spotřebitelského úvěru naopak zpravidla svědčí o flagrantní neznalosti platné právní úpravy, neboť právě tato oblast je naopak nejtypičtějším reprezentantem zákonných limitů uvedené zásady. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce (zápůjčce) či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u střednědobých úvěrů v r. 2019 se u všech seriózních poskytovatelů pohybovala do 10 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad [příjmení] vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba střednědobých neúčelových spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v říjnu 2019 činila 8,41 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 8 % o polovinu, tj. na 12 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, která peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila (tedy už pouhý podstatný přesah, tedy př. úrokovou sazbu ve výši 12 % ročně, by žalobkyně musela již v samotné žaloba důsledně vyargumentovat a též prokázat okolnosti ji odůvodňující, kdy pozdější tvrzení nových skutečností je limitováno procesní koncentrací). Pokud jde o rizikovost transakce s ohledem na osobu žalobkyně, pak zde není tvrzeno vůbec nic (ostatně z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému své volné peněžní prostředky, své letité úspory, u kterého je navýšení úrokové sazby samozřejmě akceptovatelné a odůvodněné). Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele úvěru mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % obvyklé úrokové sazby, tj. zde cca do 17 % p. a.), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Taková extrémní nepřiměřenost je pak dána v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba téměř sedminásobkem (tj. 700 % navýšení) oproti obvyklé úrokové sazbě, tedy takové ujednání je dle názoru nalézacího soudu rozporné s dobrými mravy (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007