11 C 96/2021-46 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovaným a [právnická osoba] s.r.o., došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] 2017 [číslo], na jejím základě poskytla úvěrující žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s „ úplatou“,„ poplatky“ a úrokem ve výši 28 % ročně uhradit ve 13ti měsíčních splátkách po 3 900 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nehradil, proto úvěrující ke dni 8. 1. 2019 úvěr zesplatnila. Dále žalobkyně uvedla, že pohledávku z předmětné smlouvy získala postoupením ze strany společnosti [právnická osoba], a proto požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 30 000 Kč, úroku ve výši 1 764 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 1 404 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 632 Kč, dále smluvní pokuty ve výši 16 000 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 20. 5. 2020 ve výši 4 458,22 Kč a dále příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a kapitalizovaného úroku a dále úroku ve výši 10,79 % ročně z dlužné jistiny. 2. Podáním ze dne 15. 7. 2021 vzala žalobkyně svou žalobu v části uplatněného kapitalizovaného úroku z prodlení zpět, proto soud v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 občanského soudního řádu řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok II. rozsudku). 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. 4. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že v prosinci 2017 byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] 2017 [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem ve výši 28 % ročně, poplatkem„ za uzavření smlouvy“ ve výši 1 200 Kč, poplatkem„ za správu úvěru“ ve výši 6 600 Kč a poplatkem„ za hotovostní inkaso splátek“ ve výši 5 700 Kč uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí částky úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek od [právnická osoba], a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Po poučení soudem prokázala žalobkyně rovněž převod konkrétní části závodu [právnická osoba], jehož součást tvořily nároky ze shora uvedené úvěrové smlouvy na společnost [právnická osoba], když uvedené plyne z doloženého notářského zápisu [anonymizováno] [příjmení] ve spojení s přílohou smlouvy o převodu části závodu ze dne 6. 9. 2018. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému. 5. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je třeba ovšem v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky“ upozornit na ujednání čl. [anonymizováno] [číslo]. úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán vysoký poplatek„ za uzavření smlouvy“, který představuje nestandardní smluvní ujednání (ve smluvní praxi se zásadně neúčtují poplatky za„ uzavření smlouvy“, neboť na uzavření mají ekonomický zájem obě strany, jinak by logicky ke smluvnímu konsensu vůbec nedošlo, přičemž pak u této smlouvy konkrétně měla žalobkyně úvěrové prostředky již v okamžiku uzavření smlouvy k dispozici), podobně jako poplatek za„ správu úvěru“, tedy v úkon činěný obecně v zájmu žalobkyně (není zřejmé, k čemu by správu úvěru potřeboval úvěrovaný), aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jakých specifických protislužeb by se mělo žalovanému oproti těmto extrémně vysokým (dosahující 26 % celého úvěru) a ve finanční praxi neobvyklým úhradám vůbec dostat. Administrování úvěru přitom náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje pouze čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady. Tedy pokud úvěrující takové běžné náklady administrování úvěru, které jiné finanční instituce zahrnují pod rozsah úroku, vymezí ve smlouvě zvlášť a tak je z rozsahu úroku vyčlení (tj. úrok bude představovat zisk očištěný od nákladů), pak při posuzování souladu či rozporu s obvyklou úrokovou sazbou, musí soud jednak tyto náklady zohlednit do výše účtovaného úroku, především ale musí vzít zřetel na skutečnost daleko závažnější, totiž že ve spotřebitelské smlouvě úvěrující zastírá skutečnou výši úroku tím, že jeho část rozpouští do zcela obskurních zvlášť formálně vymezených administrativních nákladů, jejichž přínos pro spotřebitele je buď minimální anebo nulový. Jedná se o to, že pokud solidní a poctivá finanční praxe někdy účtuje poplatek za uzavření smlouvy, pak tento nikdy ani zdaleka nedosahuje výše 4 % celého úvěru. Pokud taková praxe někdy účtuje poplatek za správu (vedení) úvěru, pak tento nikdy nedosahuje výše přes 500 Kč měsíčně. To samé platí mutatis mutandis o poplatku za hotovostní výběr splátek (tj. výkon inkasní služby), který je v posuzované smlouvě účtován ve výši přes 430 Kč za jednu inkasní návštěvu pověřené osoby. S výkonem takového inkasního úkonu jsou nepochybně spojeny nějaké náklady, jde však o náklady víceméně fixní, jejichž výše se bude relevantně odvíjet pouze od počtu inkasních úkonů. Ze stovek jiných věcí téže žalobkyně, které nalézací soud již po řadu let projednává, je přitom zřejmé, že v jiných smlouvách jsou za totožný úkon běžně účtovány poplatky ve výši několika desítek Kč (zpravidla od 50 Kč nahoru) za jednu inkasní návštěvu, což ostatně řádově odpovídá nákladům alternativních způsobů úhrady splátek (př. při využití poštovních poukázek). Z toho je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že výše uvedeného poplatku neodpovídá výši skutečných nákladů spojených s výkonem inkasní služby, nýbrž v podstatě kopíruje výši úvěru (popř. i jiná kritéria) a tímto způsobem představuje skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků. Jinak řečeno, úvěrující ve snaze vyhnout se zpochybnění účinků smlouvy s odkazem na extrémně nepřiměřenou výši úroku, tento úrok pouze rozmělnila do minimálně zčásti fiktivních a svou výši excesivních„ vedlejších nákladů“ formálního rázu, které po žalovaného spotřebitele nepředstavují s určitou výjimkou části poplatku za výkon inkasní služby žádný reálný přínos (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“). V realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli, tedy právě takového jednání, které bylo ústředním motivem vytvoření celého rozsáhlého komplexu úpravy spotřebitelského práva. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku (tj. ujednání o ceně hlavního plnění, tj. úroku, které není podání transparentním způsobem, podléhá zcela samozřejmě přezkumu jeho přiměřenosti), především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady ujednání o úroku zatěžují smlouvu jako celek, neboť z řady dalších věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku a contrario). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně a účelově činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení (resp. řízení předchozích) a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší možné míře. To je ostatně patrné též na běžné praxi žalobkyně spočívající v ponížení požadované výše úroků oproti jejímu vymezení ve smlouvě, o kterou své nároky opírá. Taková praxe je totiž jednak zbytečná (soulad či rozpor určitého jednání s právem se posuzuje dle obsahu takového jednání a na takovém závěru nemůže nic změnit skutečnost, zda byly posléze v konkrétním řízení uplatněny nároky z takového jednání