15 C 329/2019-35 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný žalobou podanou ke zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 23. července 2019, ve znění doplnění ze dne 20. listopadu 2020, na zaplacení částky 7 424,36 Kč, představující neuhrazený úvěr. Vedle toho se stejnou žalobou domáhala žalobkyně zaplacení úroku v částce 41 966,79 Kč a dále v poměru 29,04 % z částky 7 424,36 Kč za období od 19. července 2019 do zaplacení a úroku z prodlení v částce 11 281,65 Kč a dále v poměru 2 % z částky 7 424,36 Kč za období od 19. července 2019 do zaplacení. K odůvodnění žaloby uvedla žalobkyně, že dne [datum] uzavřel původní věřitel s žalovaným smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo]. Podle smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat úvěr prostřednictvím kreditní karty do zůstatku nevyčerpaného úvěrového rámce. Podle žalobkyně se pak ovšem žalobkyně měla zavázat takto poskytnout opakovaně žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se měl zavázat úvěr vrátit společnosti a zaplatit úrok, to vše spolu s poplatky zahrnujícími například poplatek za výpis, za výběr z automatu, za blokaci karty a smluvní sankce, v měsíčních splátkách v poměru 4 % z úvěrového rámce 25 tis. Kč, vždy do 20. dne v kalendářním měsíci od měsíce následujícího po prvním čerpání úvěru. V průběhu trvání úvěrového vztahu načerpal žalovaný z úvěru částku 9 980 Kč a na úvěr uhradil 6 045,48 Kč. Tato částka byla započítána na úrok, poplatky a jistinu v rozsahu podle splátkového kalendáře, na který žalobkyně odkázala v rámci svých skutkových tvrzení. Protože žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, využila žalobkyně svého oprávnění požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky v případě prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce a úvěr zesplatnila ke dni 11. října 2003. Výzva k placení byla žalovanému odeslána poštou. Protože žalovaný poté uhradil pouze částku 5 875 Kč, zůstala nezaplacena právě jistina nevráceného úvěru 7 424,36 Kč. Úrok 41 966,79 Kč pak představoval nezaplacený úrok vynesený v jednotlivých předepsaných splátkách do zesplatnění úvěru a obchodní úrok 29,04 % z jistiny, kapitalizovaný od 12. října 2003 do 18. července 2019. Úrok z prodlení 11 281,65 Kč byl počítán v zákonné výši od 15. dne od zesplatnění úvěru z jistiny, tedy po uplynutí 14 denní lhůty uvedené ve výzvě ke splacení celého úvěru do 18. července 2019 z jistiny, případných poplatků a smluvních pokut při zohlednění úhrad žalovaného. Žalované pohledávky byly žalobkyni již přiznány rozhodčím nálezem [právnická osoba] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], který byl vykonáván soudním exekutorem [titul] [jméno] [jméno] pod sp. zn. [spisová značka]. Tato exekuce byla však zastavena usnesením zdejšího soudu č. j. [číslo jednací], pro nevykonatelnost rozhodčího nálezu. Proto žalobkyně své pohledávky uplatnila před soudem. 2. Z poněkud nepřehledného splátkového kalendáře soud zjistil tato skutková tvrzení: K čerpání úvěru mělo dojít dne 3. února 2003 v částce 9 980 Kč. Splátky úvěru měly být placeny po 1 tis. Kč ve dnech 20. března, 20. dubna, 20. května, 20. června, 20. července a 20. srpna 2003 a v částce 45,48 Kč dne 20. září 2003. Dne 11. října 2003 mělo dojít k předepsání úhrady jistiny úvěru v částce 6 299 Kč. Splátky žalovaného byly započítány na smluvní pokuty, sankční úrok, poplatky za výpis z účtu a na jistinu. Splátkový kalendář dále obsahoval výpočet úroku a úroku z prodlení od 12. října 2003 do 18. července 2019 z jistiny, jejíž výše se měnila od částky 9 809,52 Kč do 7 424,36 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 29. září tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. 4. Před samotným projednáním věci se soud dále zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil (nakonec i s přihlédnutím k výsledku řízení), že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 větě první OSŘ. 5. Již ze žalobních tvrzení vyplynuly nedostatky a rozpory, pro které bylo nutné žalobu zamítnout. Předně žalobkyně nijak nevysvětlila, na jakém skutkovém základě by měl být žalovaný povinen platit žalované částky právě žalobkyni, když smlouvu o úvěru měl uzavřít, tedy zřejmě sjednat s původním věřitelem, tedy zjevně jinou osobou a úvěr se měl zavázat vrátit a zaplati k tomu úrok v neuvedené výši nějaké společnosti, jíž sice mohla být žalobkyně, ale také jí mohl být původní věřitel. Vztah žalobkyně a původního věřitele totiž žalobkyní nebyl vysvětlen. Již proto nebylo možné žalobě vyhovět ani z části. Platby žalovaného pak měly být prováděny ve sjednaných částkách a lhůtách až do 20. srpna 2003. Teprve od 21. září 2003 se žalovaný měl dostat do prodlení se splátkou v části 954,52 Kč (1 000 – 45,48). Podle žalobkyně došlo ke změně splatnosti již dne 11. října 2003 (ke dni), přestože prodlení dopadalo jen na jednu splátku a bylo v rozsahu necelého měsíce. Právní účinky změny splatnosti tedy zjevně nemohly nastat a žaloba by tak byla nedůvodná přinejmenším zčásti. Nakonec byla skutková tvrzení zcela nedostatečná ohledně započítání plateb žalovaného na jednotlivé pohledávky. Žalovaný měl v průběhu úvěrového vztahu zaplatit 6 045,48 Kč a po zesplatnění na svůj dluh v neuvedený den 5 875 Kč. Protože i případné jiné, než žalované pohledávky jsou jistě dluhem žalovaného je zřejmé, že celkem takto měl zaplatit součet těchto částek. Částka 6 045,48 Kč je totiž zjevně jiná, než 5 875 Kč a není zřejmé, proč by žalobkyně tvrdila platby vždy v jiné celkové výši, aniž by je rozlišila dnem provedení. Pokud se tedy skutečně jednalo o součet, pak žalovaným placená částka jistě převýšila poskytnutý úvěr a z větší části i předepsaný úrok. To, zda kryla sjednaný úrok není z žalobních tvrzení již zřejmé, protože žalobkyně se o výši sjednaného úroku nezmínila. Úrok byl specifikován (vyčíslen) do 20. června 2003 jen ve splátkovém kalendáři, a to v určitých částkách, jako zápočet části plateb žalovaného. Lze se jen domnívat, že dále předepisovaný úrok v poměru 29,04 % mohl být úrokem sjednaným a zda úrok do 20. června 2003 byl také oním poměrným úrokem. Každopádně i pokud by takto specifikovaný úrok (pokud byl poměrný tedy z neuvedených částek za neuvedené období) započítaný do 20. června 2003 v celkové výši 2 309,84 Kč, měl být v souladu s § 1932 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) měl zůstat nezaplacen, stalo by se tak jen v částce 396,36 Kč (6 045,48 + 5 875 – 9 980 – 2 309,84), pokud by k prodlení žalovaného došlo. Jinak by v této výši zůstal nevrácený úvěr (viz § 1932 odst. 1 OZ) – i proto je důležité tvrdit, kdy k platbám žalovaného došlo. Všechny tyto vytknuté nedostatky tvrzení je nutné doplnit také tím, že žalobkyně se nezmínila o žádný skutkových okolnostech, na jejichž základě by žalovaný měl být povinen platit smluvní pokuty, sankční úroky a poplatek za výpis z účtu podle splátkového kalendáře. Uvedené platby žalovaného ovšem na tyto„ pohledávky“ byly započítány. Tvrzení o tom, že ve splátkách měly být příkladmo některé z těchto pohledávek zahrnuty jistě nelze považovat za splnění povinnosti tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí, které žalobkyni ukládá § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Protože tedy nebylo možné zjistit správnost započítání plateb žalovaného na nevrácený úvěr, nebylo možné žalobě vyhovět z tohoto důvodu. 6. Žaloba ovšem nemohla být úspěšná také pro nesplnění důkazní povinnosti, uložené žalobkyni § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 OSŘ. Z písemné smlouvy, z níž zřejmě žalobkyně své nároky dovozuje, totiž soud skutečně zjistil, že byla sjednána s jinou společností, než žalobkyní. Zjevně se také nejednalo o revolvingový úvěr, tedy o opakované poskytování peněz, nýbrž o jednorázový úvěr ve výši 9 980 Kč, který měl být zaplacen v 11 měsíčních splátkách po 797 Kč. Po dokazování soud také nezjistil, kdy měl být žalovaný vyzván k placení celé dlužné částky dopisem ze dne 11. října 2003. Potvrzení žalovaného o doručení této výzvy na této písemnosti nebylo a poštovní podací arch nebyl zjevně soud předložen, resp. žádná připojená elektronická písemnost takový název neměla. Nebylo tak možné právně posoudit splatnost žalované jistiny ve smyslu § 1958 OZ. 7. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, č. j. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci ve