15 C 4/2021-34 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 23. října 2020, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 974,02 Kč, představující nevrácený úvěr, poskytnutý žalovanému ve výši 30 tis. Kč podle smlouvy účastníků o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum]. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný po své žádosti vyčerpal úvěr dne [datum] a zavázal se jej splácet 2 646 Kč měsíčně vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce od 20. dubna 2019 do 20. března 2020. Spolu s tím se žalovaný měl zavázat platit úrok 10,9 % obsažený v každé splátce. Podle obchodních podmínek žalobkyně byla žalobkyně oprávněna při prodlení žalovaného se splácením požadovat zaplacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím. Protože úvěr nebyl řádně splácen, byl prohlášen za okamžitě splatný ke dni 20. listopadu 2019. Ke dni 23. října 2020 pak pohledávky žalobkyně dosáhly výše žalovaného nedoplatku úvěru s úrokem 10,9 % z nevráceného úvěru 24 974,02 Kč z jednotlivých splátek úvěru do jeho zesplatnění a od 20. listopadu 2019 do zaplacení, který byl žalobkyní kapitalizován do 23. října 2020 v částce 381,25 Kč. Stejnou žalobou žalobkyně s odkazem na své obchodní podmínky žalovala úrok z prodlení v zákonné výši, tj. 10 % z nezaplacených splátek do zesplatnění úvěru a od 20. listopadu 2019 pak z celé žalované jistiny do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala také do 23. října 2020 v částce 2 280,05 Kč. Žalovaný byl k úhradě vyzván předžalobní výzvou ze dne 30. září 2020 zaslanou žalovanému. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce (jejichž neúčast byla ovšem předem omluvena) se nedostavil ani k nařízenému jednání. 3. Pro vyhovění žalobě bylo nejprve nutné, aby žalobkyně prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající ve sjednání uvedeného závazku a čerpání (předání) úvěrových peněz žalovanému. Žalobkyně k prokázání nejen těchto, nýbrž všech svých tvrzení v žalobě hromadně označila tyto důkazy: Generální plná moc právního zástupce, Výpis z obchodního rejstříku žalobce, Osvědčení o plátci DPH, Smlouva, Všeobecné obchodní podmínky, [název obchodních podmínek pro daný typ úvěru] [anonymizováno 5 slov], Doklad o čerpání, Zesplatnění, Předžalobní výzva a Potvrzení prokazující zaslání Předžalobní výzvy do sféry žalovaného – podací arch. Pouze ohledně prokázání tvrzení o čerpání úvěru byl žalobkyní označen tento důkaz: pokladní doklad, resp. výpis z účtu. Žalobkyně tedy nesplnila svou procesní povinnost, označit konkrétní důkaz k prokázání svého konkrétního skutkového tvrzení. 4. K označení důkazů je dále nutné uvést, že podle § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) je žalobce povinen listinné důkazy k návrhu připojit. K žalobnímu návrhu, jenž byl učiněn v elektronické podobě, byly připojeny elektronické písemné přílohy s názvy: [11x název elektronického souboru], [anonymizována dvě slova] [titul], [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizováno], [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno]. Žádný z nich tedy nebyl označen stejně, jako název důkazního prostředku. 5. Soud se proto pokusil nejprve z hromadně označených důkazů vypreparovat ty, které by mohly mít vypovídací hodnotu ve vztahu k tvrzenému ujednání o poskytnutí úvěru, když důkaz k předání úvěrových peněz žalovanému byl žalobkyní více konkretizován. Takto zjištěné důkazy pak soud provedl způsobem, stanoveným v § 129 OSŘ analogicky (neboť se jednalo o elektronické písemnosti, nikoli listiny). 6. Již podle názvu lze hromadně označené písemné důkazy rozdělit do tří skupin. První skupina důkazů nemá zjevně jakoukoli souvislost s předmětem řízení již podle svého označení a očekávaného obsahu, když ani žalobkyně sama nijak jejich důkazní význam nepopisuje. Jedná se o: Generální plná moc právního zástupce, Výpis z obchodního rejstříku žalobce, Osvědčení o plátci DPH. Druhá skupina důkazů zjevně nemůže uvedená základní tvrzení o sjednání smlouvy a žádosti o peníze prokázat, když podle svého názvu zjevně prokazuje jiné skutečnosti, byť ty se již předmětu řízení týkají. Jedná se o: (Všeobecné) Obchodní podmínky, Zesplatnění, Předžalobní výzva a Potvrzení prokazující zaslání Předžalobní výzvy do sféry žalovaného – podací arch. Výzvy žalobkyně jsou jednostranným jednáním, směřovaným vůči žalovanému a nemohou tedy být průkazem o sjednání žalované povinnosti žalovaným nebo o přijetí předmětných úvěrových peněz žalovaným. Z podstaty věci tak jediným důkazem, který by teoreticky mohly prokázat tvrzení o sjednání žalované povinnosti je Smlouva. Důkaz o samotném předání úvěru žalovanému byl žalobkyní označen neobvykle - alternativně jako pokladní doklad, resp. výpis z účtu. Zřejmě proto byla také příslušná příloha žaloby obsahující takto zjevně myšlený důkazní prostředek označena jen obecně jako [název elektronického souboru]. 7. Byť žalobkyně výslovně netvrdila, že by její smlouva s žalovaným měla být písemná, bylo tomu zřejmě tak, neboť žalobkyně písemnost, obsahující předmětné tvrzené ujednání, jako důkaz předložila. Dokazováním takto soud zjistil, že Smlouva prokazuje ujednání tvrzené žalobkyní, kdy správnost obsahu této písemnosti byla stvrzena vlastnoručním podpisem žalovaného tak, jak to má na mysli § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). 8. Dokladem o čerpání úvěru pak byla písemnost s titulem VÝPIS Z ÚČTU, která se týkala účtu č. [bankovní účet], resp. přehledu obratů v období od 29. do 31. března 2019. Písemnost nebyla opatřena žádným podpisem, či autorizačním znakem autora či jiné osoby. Písemnost je tedy neprůkazná s ohledem na ustanovení § 565 OZ, když je zjevně soukromou listinou žalobkyně. 9. Jako již bylo výše uvedeno další důkazy mohly prokázat pouze to, že žalobkyně vydala obchodní podmínky, že žalovaného vyzvala k placení žalovaných částek, že došlo ke zmocnění procesního zástupce žalobkyně k zastupování v tomto řízení, že žalobkyně je vedena ve veřejném rejstříku, nebo že tento zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty. Základu skutkových tvrzení se však buď netýkaly vůbec, nebo jen nepřímo, bez průkaznosti jednání žalovaného. Proto tyto další důkazy soud již neprováděl. 10. Soud tedy dokazováním nezjistil, že by došlo k přenechání úvěrových peněz žalovanému, jak bylo žalobkyní tvrzeno. Toto zjištění je pro posouzení důvodnosti žaloby zásadní. Ze skutkových tvrzení totiž vyplývá, že základ vztahu účastníků spočívá na poskytnutí úvěrových peněz. Ten by se proto měl řídit ustanoveními § 2395 a násl. OZ, upravující smlouvu o úvěru. Smlouva o úvěru ovšem prokazuje jen existenci ujednání úvěrujícího a úvěrovaného o tom, že se úvěrující zavazuje poskytnout úvěr. Ze znění zákona je zřejmé, že úvěr nelze zařadit do kategorie tzv. reálných kontraktů, které vznikají teprve samotným plněním. Smlouva je tak pouze závazkem pro úvěrujícího, vytvářejícím jeho povinnost poskytnout v budoucnu úvěrovanému peněžní prostředky jako úvěr. Teprve po takovém ujednání byla banka zavázána k předání úvěrových peněz žalovanému. Takto ostatně také mělo být mezi účastníky sjednáno, když poskytnutí úvěru mělo být podle žalobkyně vázáno na včasnou žádost žalovaného a teprve po předání úvěrových peněz by žalovaný byl povinen úvěr sjednaným způsobem splácet. Protože zjištění o žádosti o předání úvěru (k tomu žádný důkaz ani označen nebyl) a předání úvěrových peněz soud neučinil, nebylo možné žalobě na zaplacení částky 24 974,02 Kč s úvěrovým úrokem vyhovět. Pro nedostatek zjištění o poskytnutí peněz ovšem nemůže být důvodná také žaloba na placení úroku z prodlení, který je sankcí za neplnění hlavní peněžité povinnosti (placení jistiny). 11. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (žádost o čerpání úvěru a poskytnutí peněz) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby tvrdil, že žádné peníze nepřevzal. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách Nejvyššího soudu: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky, dokládaných vlastními záznamy o finančních obratech. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za