17 C 177/2020-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 830 Kč jakožto nedoplatku složené pohledávky na vrácení půjčky (označované žalobkyní jako jistina) v částce 9 166,67 Kč a poplatku v částce 7 663,33 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně dále domáhala po žalovaném zaplacení úroku v poměru 21 % ročně z nevrácené půjčky za období od 28. ledna 2013 do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do 17. června 2016 v částce 6 523,90 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně ze stejné jistiny za stejné období a ze sjednaných splátek půjčky od 21. prosince 2011 do 27. ledna 2013, který žalobkyně také kapitalizovala do 17. června 2016, a to v částce 3 193,96 Kč. Platební povinnost žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku půjčky a poplatku dovozovala žalobkyně ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ věřitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně věřitelka žalovanému půjčku 10 tis. Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatil věřitelce dále částku 8 360 Kč, jenž podle žalobkyně představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 277 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21 % ročně sjednanou v čl. 3 Smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 900 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč, to vše v šedesáti týdenních (sedmidenních) do 28. ledna po 306 Kč. Žalovaný však věřitelce dosud nezaplatil žalované částky půjčky a poplatku, když poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného zaplacena dne 13. prosince 2011. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou sjednala dne [datum] s věřitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. Po postoupení pohledávky nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho. 2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil pouze podáním odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne [datum], čj. EPR [číslo] – 5, jímž bylo toto rozkazní rozhodnutí zrušeno. Uvedl, že nemá žádný příjem a nevlastní žádný majetek, resp. jen dluhy v řádech statisíců, jejichž splácení si vyžádá několik let. 3. Žalobkyně v reakci na to navrhovala vydání rozsudku pro uznání s tím, že žalované částky by byly žalovaným spláceny po 1 200 Kč měsíčně. 4. Odpor žalovaného soud podle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) vyhodnotil jako nesouhlas s uložením žalované povinnosti s ohledem na tvrzenou nesolventnost žalovaného. Podmínky pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro uznání, stanovené v § 153a OSŘ, tedy splněny nebyly. 5. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum] [anonymizována dvě slova]. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a žalovaný svou neúčast předem omluvili. 6. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření smlouvy, uváděné žalobkyní. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil převzetí půjčovaných peněz a zavázal se je vrátit věřitelce a zaplatit jí uváděný poplatek v uváděných splátkách. Poplatek se podle smlouvy skládal z úroku, z kalkulační položky za administrativní činnost (označovanou žalobkyní zřejmě jako odměna za administrativní zpracování půjčky) a z kalkulační položky za hotovostní inkaso splátek, vždy ve výši tvrzené žalobkyní. Smluvní podmínky, na které žalobkyně odkazovala v souvislosti s nárokem na zaplacení běžícího úroku 21 % ročně, byly zřejmě obsaženy na dvou samostatných stranách (soudu byla předloženo jen elektronické zobrazení písemnosti, jež je zjevně reprodukcí původní listinné podoby; předložený formát ovšem neumožňuje posoudit počet listů, jen stran textu) formátu A4. V jejich textu nebyla zvýrazněna ustanovení o vzniku další platební povinnosti žalovaného a podmínky nebyly (na rozdíl od smlouvy či prohlášení o souhlasu se zpracováním osobních údajů a bydlišti žalovaného) podepsány žalovaným. Smlouva samotná, zachycená zjevně na formuláři věřitelky, obsahovala úvodní ujednání, že součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ze zadní strany formuláře. 7. Dokazováním soud také zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 8. Shora uvedenou smlouvu hodnotí soud jako smlouvu o půjčce, jejíž režim podléhá § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále jen„ OZ“), ve spojení s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. Na základě této smlouvy přenechala věřitelka žalovanému peníze v hodnotě 10 tis. Kč a žalovanému podle smlouvy vznikla povinnost řádně a včas peníze ve stejné hodnotě věřitelce vrátit a zaplatit jí úrok 1 277 Kč Smlouva ovšem zavazovala žalovaného také k placení poplatků ve výši 1 900 Kč a 5 183 Kč ve smyslu § 488 a 489 OZ, ve spojení s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 9. Jestliže tedy věřitelka své povinnosti ze smlouvy splnila a žalovanému půjčku předala, zatímco žalovaný své platební povinnosti splnil jen z části, je žaloba ohledně nedoplatku z nevrácené půjčky ve výši 9 166,67 Kč a nezaplaceného kapitalizovaného úroku a poplatků v celkové výši 7 663,33 Kč důvodná. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním této peněžité povinnosti po lhůtě její splatnosti podle ujednání smluvních stran, učiněného v souladu s § 563 OZ, má žalobkyně právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 OZ, jehož žalovaná výše odpovídá § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 30. června 2013, v souladu s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. s ohledem na postoupení žalovaných pohledávek smlouvou žalobkyni. 10. Na tomto závěru nemění nic ani to, že žalovaný nemá prostředky či možnosti svou povinnost splnit. Zákon totiž s takovou situací ztrátu nároku nespojuje. Subjektivní nemožnost plnění může mít význam až ve vykonávacím řízení. Námitky žalovaného tak nemohly přivodit jiné rozhodnutí. Soud proto žalobě v tomto rozsahu výrokem I. vyhověl. Lhůta pro splnění této povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ s přihlédnutím k tomu, že žalovaný o výhodu splátek nežádal, když naopak hodnotil, že k dobrovolnému splnění uložené povinnosti dojít nemůže a nedojde k němu tedy ani při povoleném splácení. 11. Jako důvodný však soud nehodnotil žalovaný nárok na zaplacení běžícího smluvního úroku, který byl podle žalobkyně sjednán v poměrné výši 21 %. Podle § 658 odst. 1 OZ platilo, že při půjčce penězi bylo možné dohodnout úroky. Placení úroků tedy není esenciální náležitostí smlouvy o půjčce a povinnost platit úroky bylo proto třeba zvlášť sjednat. Smlouva o půjčce je tzv. reálný kontrakt. Je tedy uzavřena tím, že dojde k předání (přenechání zastupitelné) zapůjčované věci, zde peněz. S ohledem na reálný průběh děje lze předpokládat, že k předmětným ujednáním o podmínkách půjčky a jejího vrácení došlo ještě před předáním (přenecháním) peněz a že peníze byly předány (přenechány) bezprostředně po podpisu smlouvy, možná oproti předání podepsaného znění smlouvy. Lze tak předpokládat, že obsah ujednání smluvních stran byl beze zbytku vtělen do písemného textu smlouvy. Ostatně žalobkyně ani nic jiného netvrdila. Smlouva samotná ovšem obsahovala pouze ujednání o povinnosti žalovaného platit úrok v pevně určené částce. Ten nebyl výslovně vázán na žádné období a nebyl ani vyjadřován poměrně, byť žalobkyně poměr 21 % uváděla také ve vztahu k němu. Žalobkyně tedy dovozovala další žalovanou platební povinnost ve vztahu k poměrnému běžícímu úroku pouze ze smluvních podmínek. 12. V této souvislosti je ovšem významné, že závazkový vztah věřitelky a žalovaného má spotřebitelský charakter. Protože tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval, není nutné jej dále podrobněji odůvodňovat. Jestliže ale nárok žalobkyně vycházel jen z přílohy smlouvy a nikoli ze smlouvy upravující přímo hlavní peněžní závazek účastníků, pak je nutné uzavřít, že povinnost spotřebitele platit další platby dodavateli může vzniknout jen tehdy, jestliže s ním spotřebitel výslovně souhlasil. V této souvislosti lze odkázat na zobecnitelné závěry ustálené soudní praxe, která se závazností platebních povinností spotřebitele ve smluvních podmínkách zabývala. Jde zejména o nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/ Search/Search), který se promítl také do rozhodovací praxe Krajského soudu v Plzni, jakožto soudu odvolacího (z mnoha lze odkázat na rozsudky ze dne 25. července 2012, čj. 25 Co 210/2012 - 112, ze dne 27. listopadu 2013, čj. 25 Co 569/2013 - 91; ze dne 13. ledna 2015, čj. 64 Co 228/2014 - 58, nebo ze dne 28. ledna 2015, čj. 25 Co