11 C 27/2022-20 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 tis. Kč, které se žalovaný zavázal úvěrující vrátit ve 14ti měsíčních splátkách po 2 921 Kč spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a s náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem ve výši 18 894 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na úvěrové splátky uhradil průběžně toliko 29 930 Kč. Předmětnou pohledávku dne 19. 7. 2021 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny úvěru ve výši 6 275,45 Kč a nedoplatku kapitalizovaného úroku, jak jej označila sama žalobkyně, ve výši 5 910,97 Kč (sestávající z nedoplatku pevného úroku ve výši 189,44 Kč, nedoplatku poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 889,61 Kč, nedoplatku nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 548,01 Kč, nedoplatku inkasního poplatku ve výši 1 061,49 Kč a nedoplatku úroku kapitalizovaného za dobu od 23. 2. 2020 do 11. 6. 2021 ve výši 1 222,42 Kč), dále z nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 39 Kč, úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny kapitalizovaného za dobu od 23. 2. 2020 do 11. 6. 2021 ve výši 814,95 Kč a dále ve stejné výši od 20. 7. 2021 do zaplacení a dále též ze smluvní pokuty z důvodu prodlení žalovaného ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za období od 23. 2. 2020 do 10. 6. 2021 kapitalizované ve výši 2 974,56 Kč. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil zčásti ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Předmětem zvláštní pozornosti soudu byla v této souvislosti ujednání o jednotlivých sjednaných poplatcích a nákladech, které sama žalobkyně označuje za úrok, a to ve vzájemné souvislosti, neboť s částečnou výjimkou poplatku za hotovostní inkaso splátek, se dle názoru soudu jedná o skrytá ujednání o úhradě za dočasné přenechání peněžních prostředků. V tomto směru dlužno zvláště upozornit na ujednání, podle kterých byla jednak sjednána extrémně vysoká„ úhrada za poskytnutí úvěru“ ve výši dosahující jedné poloviny celé jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalovanému oproti extrémní platbě (přesahující 500 % obvyklého úroku) vůbec dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady, tedy úhradu za poskytnutí úvěru představuje pravidelně úrok, který však byl ve smlouvě sjednán zvláště), jednak„ náklad na vyhodnocení úvěrového případu“ jako další v podstatě bezobsažná platba bez jakéhokoliv protiplnění (opět tedy vyjadřující stejnou kvalitu protislužby jako samotný úrok), jednak nadto pak výše„ inkasního poplatku“ (opět v citelné výši dosahující 18 % celého úvěru) se významným způsobem vymyká alternativním nákladům úhrady splátek (př. úhrada poštovních poukázek). Právě převážně bezobsažný charakter uvedených poplatků a nákladů, které sama žalobkyně podřazuje pod pojem úroku, pak vede soud k závěru, že v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), přičemž v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy naprostou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ nákladů“ a„ poplatků“ na (zčásti) vykonstruované služby, které nemají reálný obsah a hodnotu. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť z ničeho nelze dovodit, že by úvěrující byla ochotna své smlouvy uzavírat za jiných podmínek, než které uvádí v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, navíc podpořené legislativní úpravou insolvencí) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Posuzovaná smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky ve výši 22 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil již 29 930 Kč, pak žalobě nebylo možno vyhovět ani zčásti. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádná náklady neshledal.