11 C 303/2022-25 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovaným a její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejím základě poskytla úvěrující žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s úrokem a s poplatky (za poskytnutí úvěru, za vyhodnocení úvěru a za inkaso) ve výši 12 888 Kč uhradit ve 14ti měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nehradil, když zaplatil pouze 2 750 Kč, které úvěrující alokovala částkou 1 367,37 Kč na dlužnou jistinu úvěru a dále částkou 1 382,63 Kč na sjednané příslušenství (poplatky a úrok). Z důvodu prodlení žalovaného pak úvěrující vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně se tak v řízení domáhala úhrady nesplacené jistiny úvěru ve výši 13 632,63 Kč, dále úroku z úvěru kapitalizovaného za dobu sjednaného splácení úvěru do 22. 5. 2021 ve výši 1 189,92 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 625,22 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 256,47 Kč, inkasního poplatku ve výši 2 433,76 Kč, úroku z úvěru kapitalizovaného za dobu od 23. 5. 2021 do 29. 11. 2021 ve výši 1 064,47 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného za dobu od 23. 5. 2021 do 29. 11. 2021 ve výši 585,46 Kč a dále v zákonné výši z dlužné jistiny od 23. 12. 2021 do zaplacení, účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 39 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně kapitalizovaného za dobu od 23. 5. 2021 do 29. 11. 2021 ve výši 2 590,20 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila, čímž se strany o své vůli připravily o poučení dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se poskytuje po provedeném dokazování a pouze ve vztahu ke stranám při jednání přítomným. 3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a žalovaný se je zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 1 444 Kč a spolu s dalšími úhradami spojenými s čerpáním úvěru (úhrada za poskytnutí úvěru, náklady vyhodnocení úvěru a i inkasní poplatek) v celkové výši 11 144 Kč uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě pak žalovaný současně potvrdil převzetí částky úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek z úvěrové smlouvy vzniklých, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému. 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil zčásti ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je pak nutno zvlášť upozornit na ujednání úvěrové smlouvy, podle kterých byla sjednána extrémně vysoká„ úhrada za poskytnutí úvěru“ ve výši 7 350 Kč, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalovanému oproti této vysoké úhradě (dosahující téměř poloviny celého úvěru) vlastně dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje pouze čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady), i v tomto případě se dle názoru soudu očividně jedná o odměnu za poskytnutí úvěru, a to v sazbě, která se extrémním způsobem vymyká obvyklé úrokové sazbě. Podobně je tomu s „ náklady na vyhodnocení úvěru“, které opět reprezentují pouhé náklady administrace úvěrového případu, svou povahou spadající pod pojem úroku a které samy o sobě opět představují dalších téměř 10 % celého úvěru, tedy samy o sobě se pohybují na úrovni obvyklého úroku. Pokud jde o výši tzv. inkasní odměny, pak tato se signifikantně vymyká alternativním nákladům úhrady splátek (př. úhrada poštovních poukázek). Nalézací soud přitom nemá pochyb o tom, že by cena této posléze uvedené služby nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (tj. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zjednání osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, tedy odvozené od počtu splátek, nikoliv však od výše úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno, o čemž svědčí předpis splátek tvořící přílohu úvěrové smlouvy), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě ve skutečnosti skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy naprostou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád (podle názoru soudu jsou ovšem posuzovaná ujednání relevantní i z hlediska zachování dobrých mravy z hlediska férové soutěže v hospodářském styku, jak zmíněno dále). Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (převážně) vykonstruované„ služby“, které reálně spotřebiteli neposkytuje a které spotřebiteli nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Spotřebitel tak sice dostává relativně jasnou informaci o výši nákladů na jeho úvěr, nicméně mu úvěrující zastírá, že za úvěr zaplatí úrok mnohonásobně převyšující úrokové sazby konkurentů úvěrujícího na finančním trhu, tj. že by spotřebitel kdekoliv jinde získal úvěr za zlomek ceny. Nalézací soud přitom nemá pochybnosti o tom, že tak činí ve svých smlouvách právě úvěrující, pokud výše těchto„ odměn“ a„ poplatků“ odvozuje procentuálně z výše poskytovaného úvěru, s níž takový„ náklad“ ovšem nemá očividně žádnou relevantní spojitost (tj. nemůže jít v celém jejich rozsahu o vyjádření reálného nákladu), a nikoliv pevnou a víceméně neměnnou částkou odvozenou od reálných paušalizovaných nákladů (na realizaci inkasa, tj. od pevné sumy za jednu inkasní návštěvu). Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují obě smlouvy jako celek, neboť z řady věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně uplatňovaná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v celkem předvidatelné reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Úvěrovou smlouvu tak soud hodnotil pro rozpor s dobrými mravy jako absolutně neplatnou a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 2 750 Kč, pak žalobkyni náleží částka 12 250 Kč, a to s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat za uplatnění nároku na vydání obohacení (v případě notifikace postoupení není vůbec zřejmé, zda byla doručena do sféry dispozice žalovaného a kdy). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu. 5. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádná náklady neshledal.