15 C 121/2021-43 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 10. února tr., se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 27 655,97 Kč, představující v částce 25 745,97 Kč nevrácený úvěr a v částce 1 910 Kč poplatky po splatnosti. K odůvodnění žaloby uvedla, úvěr byl poskytnut žalované podle smlouvy účastnic [číslo] uzavřené dne [datum], a to převodem na bankovní účet žalované, který pro ni žalobkyně vedla, pokud bude o čerpání úvěru požádáno do [datum]. Úvěr se žalovaná měla zavázat splácet a platit k tomu úrok 10,9 % ročně po 1 961 Kč měsíčně od 18. února 2018 do 18. ledna 2021. To však žalovaná neplnila, a proto žalobkyně využila svého práva podle smlouvy a prohlásila všechny pohledávky ze smlouvy za splatné ke dni 18. května 2020. Ke dni 10. února 2021 dosahovaly pohledávky žalobkyně výše 32 971,28 Kč. Jednalo se o žalovaný nevrácený úvěr a poplatky po splatnosti a příslušenství pohledávky tvořené úrokem 10,9 % z jistiny pohledávky 25 745,97 Kč z jednotlivých neuhrazených splátek a ode dne zesplatnění do dne podání žaloby, tj. ode dne 18. května 2020 (zesplatnění) v kapitalizované výši 3 443,01 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z jistiny a poplatků ve výši 27 655,97Kč z nezaplacených splátek do zesplatnění a ode dne zesplatnění tj. ode dne 18. května 2020 do dne podání žaloby v kapitalizované výši 1 872,30 Kč. Žalovaná byla k úhradě marně vyzvána předžalobní výzvou dne 2. února tr. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce (jejichž neúčast byla ovšem předem omluvena) se nedostavila ani k nařízenému jednání. 3. Již z rozsahu žalobních tvrzení je zřejmé, že nebylo možné vyhovět žalobě na placení poplatků 1 910 Kč, neboť žalobkyně ohledně tohoto nároku neuvedla ani základní skutkové okolnosti, které by bylo možné podřadit pod právní normu, z níž by žalovaná povinnost vyplývala. 4. K zamítnutí žaloby pak vedle této nesplněné povinnosti tvrzení samo o sobě vedlo i to, že žalobkyně nesplnila ani povinnost důkazní. Žalobkyně byla totiž povinna prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající ve sjednání uvedeného závazku a čerpání (předání) úvěrových peněz žalované. Žalobkyně k prokázání nejen těchto, nýbrž všech svých tvrzení v žalobě hromadně (tj. bez přiřazení konkrétního důkazního prostředku ke konkrétnímu skutkovému tvrzení) označila tyto důkazy: [generální plná moc] [anonymizována čtyři slova], Výpis z obchodního rejstříku žalobce, Osvědčení o plátci DPH, Smlouva, [obchodní podmínky] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno], Doklad o čerpání, Zesplatnění, Předžalobní výzva a Potvrzení prokazující zaslání Předžalobní výzvy do sféry žalovaného – podací arch. Žalobkyně tedy nesplnila svou procesní povinnost, označit konkrétní důkaz k prokázání svého konkrétního skutkového tvrzení. 5. K označení důkazů je dále nutné uvést, že podle § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) je žalobce povinen listinné důkazy k návrhu připojit. K žalobnímu návrhu, jenž byl učiněn v elektronické podobě, byly připojeny elektronické písemné přílohy s názvy: [9x označení elektronických datových souborů], [anonymizováno 21 slov] Žádný z nich tedy nebyl označen stejně, jako název důkazního prostředku. 6. Soud se proto pokusil nejprve z hromadně označených důkazních prostředků vypreparovat ty, které by mohly mít vypovídací hodnotu ve vztahu k tvrzenému ujednání o poskytnutí úvěru a předání úvěrových peněz. Takto zjištěné důkazy pak soud provedl způsobem, stanoveným v § 129 OSŘ analogicky (neboť se jednalo o elektronické písemnosti, nikoli listiny). 7. Již podle názvu lze hromadně označené písemné důkazy rozdělit do tří skupin. První skupina důkazů nemá zjevně jakoukoli souvislost s předmětem řízení již podle svého označení a očekávaného obsahu, když ani žalobkyně sama nijak jejich důkazní význam nepopisuje. Jedná se o: [generální plná moc] [anonymizována čtyři slova], Výpis z obchodního rejstříku žalobce, Osvědčení o plátci DPH. Druhá skupina důkazů zjevně nemůže uvedená základní tvrzení o sjednání smlouvy a žádosti o peníze prokázat, když podle svého názvu zjevně prokazuje jiné skutečnosti, byť ty se již předmětu řízení týkají. Jedná se o: obchodní podmínky, Zesplatnění, Předžalobní výzva a Potvrzení prokazující zaslání Předžalobní výzvy do sféry žalovaného – podací arch. Výzvy žalobkyně jsou jednostranným jednáním, směřovaným vůči žalované a nemohou tedy být průkazem o sjednání povinnosti žalovanou nebo o přijetí předmětných úvěrových peněz žalovanou. Z podstaty věci tak jediným důkazem, který by teoreticky mohly prokázat tvrzení o sjednání žalované povinnosti je Smlouva a jediným důkazem, který by mohl prokázat tvrzení o předání úvěrových peněz je Doklad o čerpání. 8. Byť žalobkyně výslovně netvrdila, že by její smlouva s žalovanou měla být písemná, bylo tomu zřejmě tak, neboť žalobkyně písemnost, obsahující předmětné tvrzené ujednání, jako důkaz předložila. Dokazováním soud zjistil, že Smlouva prokazuje ujednání tvrzené žalobkyní, kdy správnost obsahu této písemnosti byla stvrzena vlastnoručním podpisem žalované tak, jak to má na mysli § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Ze smlouvy ovšem soud nezjistil, že by žalovaná o čerpání požádala a že by žalobkyně peníze žalované předala. 9. Písemnost označená jako doklad o čerpání nebyla soud předložena. Zřejmě se však mělo jednat o datový soubor obsahující ve svém označení slovo čerpání, protože ostatní elektronické přílohy návrhu na vydání EPR byly obsahově jinými označenými důkazními prostředky. Tato písemnost byla neautorizovaným textem, obsahující údaje o částce, jež měla zřejmě představovat úvěrové peníze. K důkazu byly dále v podání ze dne26. října tr. označeny písemnosti o historii úvěru a výpis z účtu. Zřejmě se jednalo o elektronické přílohy k tomuto podání s názvy [elektronický datový soubor] [anonymizováno 6 slov], [elektronický datový soubor] [anonymizováno 6 slov] a [elektronický datový soubor] [anonymizována čtyři slova] Tyto písemnosti ovšem byly také jen nikým neautorizovaným textem, jejjichž část byla navíc v jiném, než jednacím (českém) jazyce. Všechny zde uváděné písemnosti, které soud při dokazování použil, tedy byly neprůkazná s ohledem na ustanovení § 565 OZ, když se zjevně jednalo o soukromé listiny žalobkyně. Soud z nich proto nemohl učinit žádné jiné skutkové závěry než ten, že byly (zřejmě žalobkyní) vyhotoveny. 10. Jako již bylo výše uvedeno další důkazy mohly prokázat pouze to, že žalobkyně vydala obchodní podmínky, že žalovanou vyzvala k placení žalovaných částek, že došlo ke zmocnění procesního zástupce žalobkyně k zastupování v tomto řízení, že žalobkyně je vedena ve veřejném rejstříku, nebo že tento zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty. Základu skutkových tvrzení se však buď netýkaly vůbec, nebo jen nepřímo, bez průkaznosti jednání žalované. Proto tyto další důkazy soud již neprováděl. 11. Soud tedy dokazováním nezjistil, že by došlo k přenechání úvěrových peněz žalované, ale ani že došlo k žádosti o čerpání úvěru po jeho sjednání, jak bylo žalobkyní tvrzeno. K žádosti samotné totiž ani žádný důkaz označen nebyl. Toto zjištění je přitom pro posouzení důvodnosti žaloby zásadní. Ze skutkových tvrzení totiž vyplývá, že základ vztahu účastnic spočívá na poskytnutí peněz. Ten by se proto měl řídit ustanoveními § 2665 ve spojení s § 2395 a násl. OZ Smlouva ovšem prokazuje jen existenci ujednání úvěrující a úvěrované o tom, že se úvěrující zavazuje poskytnout úvěr. Ze znění zákona je zřejmé, že úvěr nelze zařadit do kategorie tzv. reálných kontraktů, které vznikají teprve samotným plněním. Smlouva je tak pouze závazkem pro úvěrující, vytvářejícím její povinnost poskytnout v budoucnu úvěrované peněžní prostředky jako úvěr. Teprve po takovém ujednání byla úvěrující zavázána k předání úvěrových peněz žalované. Takto ostatně také mělo být mezi účastnicemi sjednáno, když poskytnutí úvěru mělo být podle žalobkyně vázáno na další jednání žalované (žádost o čerpání a samotné čerpání z účtu). Teprve po takovémto předání úvěrových peněz by žalovaná byla povinna úvěr vrátit. Protože zjištění o předání úvěrových peněz soud neučinil, nebylo možné žalobě na zaplacení částky 25 745,97 Kč s úvěrovým úrokem vyhovět. 12. Pro nedostatek zjištění o poskytnutí peněz a pro nedostatek hodnocení existence právní povinnosti platit poplatky ovšem nemůže být důvodná také žaloba na placení úroku z prodlení, který je sankcí za neplnění hlavní peněžité povinnosti (placení jistiny). 13. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení o skutečnostech, na nichž žalobkyně staví nárok na placení poplatků a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (poskytnutí peněz) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovanou, po níž nelze požadovat, aby tvrdila cokoli, z čeho by snad její poplatková povinnost vyplývala, nebo, že žádné peníze nepřevzala. V této souvislosti lze