15 C 26/2022-25 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 25. listopadu 2021, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 70 875 Kč, představující v částce 43 375 Kč nevrácený úvěr (žalobkyní označeno jako nesplacená jistina) a v částce 27 500 Kč smluvní pokutu. K odůvodnění žaloby uvedla, že podle smlouvy žalované a společnosti [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ banka“ či„ úvěrující“) o úvěru č. [číslo] [číslo] uzavřené dne [datum], byla bankou předána žalované částka 55 tis. Kč jako úvěr, který se žalovaná měla zavázat vrátit a zaplatit dále administrativní poplatek a částku 46 200 Kč jakožto kapitalizovaný úrok, poplatek za správu úvěru a případný poplatek za uzavření smlouvy a za hotovostní inkaso splátek, to vše v 16 měsíčních splátkách po 6 325 Kč do [datum]. Ve stejné smlouvě měla banka nárok na smluvní pokutu v poměru 0,1 % denně z dlužné částky v případě prodlení žalované s placením. Protože žalovaná úvěr podle smlouvy nesplácela, zaplatila jen částku 57 825 Kč odpovídající 9 sjednaným splátkám, nevrátila bance úvěr v žalované částce. Z plateb žalované bylo 11 625 Kč započítáno na jistinu úvěru a zbytek na nespecifikované příslušenství pohledávky. Pohledávky ze smlouvy měly být převedeny společnosti [právnická osoba], [IČO], podle smlouvy o koupi části závodu a tato společnost je měla následně postoupit žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum]. Žalobkyně pak vyčíslila smluvní pokutu z částky 43 375 Kč za období od 23. června 2019 do 18. března 2021 Vedle těchto částek se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 43 375 Kč za období od 23. června 2019 do 11. června 2021, který vyčíslila na 8 330,67 Kč a dále v poměrné výši podle výroku I. Nakonec žalovala zaplacení účelně vynaložených nákladů na mimosoudní vymáhání pohledávky v částce 39 Kč za odeslaný dopis ze dne 19. července 2021 s návrhem mimosoudního řešení. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce, jejichž neúčast byla ovšem předem omluvena, se nedostavila ani k jednání před soudem, nařízenému na den 5. října tr. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání uváděné smlouvy mezi úvěrující a žalovanou. Jejím podpisem žalovaná stvrdila převzetí peněz v částce 55 tis. Kč a zavázala se je vrátit úvěrující a zaplatit jí poplatek 12 100 Kč za správu úvěru a poplatek 18 700 Kč za hotovostní inkaso splátek, to vše v uvedených splátkách, vždy do 22. dne v kalendářním měsíci. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni a převod části závodu podle tvrzení žalobkyně. Ohledně něj byl sice soudu předložen jen notářský zápis o koupi části závodu bez další specifikace žalovaných pohledávek. Podle závěrů vyjádřených v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna tr., čj. 25 Co 213/2022–41, a ze dne 1. září tr., čj. 25 Co 209/2022-81, jakožto odvolacího soudu ve věcech vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 96/2021 a 15 C 78/2021, však je takový doklad o koupi části závodu dostatečným důkazem o převodu předmětné pohledávky, a bylo by nadbytečné trvat na tom, aby žalobce předložil smlouvu o převodu části závodu. Stejně jako v odkazovaných věcech tedy lze podle názoru odvolacího soudu i zde uzavřít, že z dokazování s jistotou vyplynulo, že k převodu předmětné pohledávky na [právnická osoba] došlo uzavřením smlouvy o převodu části závodu a uložením dokladu o této koupi ve sbírce listin veřejného rejstříku ke dni [datum]. Z hlediska právní kvalifikace charakteru vedlejších plateb, tj. souhrnného poplatku, nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, čj. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, čj. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, čj. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tyto činnosti ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která ve zjištěné výši představuje přepočítaný roční úrok téměř 99,35 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). Soud tedy posoudil ujednání úvěrující a žalované jako platně uzavřenou smlouvu o úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedeným„ poplatkům“, které jsou pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku). Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v únoru 2018 byla 8,54 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost zapříčiněnou toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy v poměru 8,54 % ročně. To znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované podle smlouvy úvěr 55 tis. Kč na dobu 16 měsíců za korigovaný úrok 8,54 % ročně, měla žalovaná celkem zaplatit 58 384 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradila žalovaná celkem 57 825 Kč, zbývá k zaplacení za dobu do 22. června 2019 toliko 559 Kč (58 384 – 57 825). Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost k placení částky 559 Kč jako nevráceného úvěru. Protože žalobkyně neuváděla, zda bylo sjednáno započítávání plateb žalované na jistinu a její příslušenství, nebo zda žalovaná specifikovala určení svých plateb, bylo nutné postupovat podle § 1932 odst. 1 OZ. Platby žalované tedy zcela uhradily úrok a ve zbytku jde proto jen o nevrácený úvěr. Výrokem I. soud také uložil žalované platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalované s placením uvedené částky nastalo 23. června 2019. Proto je možné žalobě vyhovět ohledně této doby úročení při zachování úročené jistiny, jež byla žalobkyni přiznána. Výrokem I. bylo tedy vyhověno také žalobě na placení úroku z prodlení z částky 559 Kč, počítaného od 23. června 2019 do 11. června 2021, jehož výše činí 107,51 Kč, a poté až do zaplacení v poměrné výši. Nakonec bylo vyhověno žalobě na placení smluvní pokuty, ovšem počítané z částky 559 Kč v poměru 0,1 % denně v období od 23. června 2019 do 18. března 2021, tedy v částce 354,97 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalovaných pohledávek smlouvou žalobkyni. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Ve zbytku úroku z prodlení v částce 8 223,16 Kč a poměrného úroku z prodlení z částky, ohledně níž nebyla žaloba důvodná, došlo k zamítnutí žaloby výrokem II. Stejným výrokem byla zamítnuta žaloba na placení žalovaného nedoplatku úvěru 42 816 Kč, smluvní pokuty v částce 27 145,03 Kč, ale i náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 39 Kč. Ty totiž nebyly zjevně vynaloženy účelně, když výzva k placení zahrnuje také pohledávky, jež žalobkyni nenáležely a současně soud ani z označených důkazů nezjistil, že by byl dopis vůbec s těmito náklady žalované odeslán. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kritéria poměru procesního úspěchu. Protože převážně procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na jejich náhradu žádné z účastnic.