15 C 261/2021-28 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 11. května 2021, ve znění jejího doplnění ze dne 3. srpna 2021, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 18 461,18 Kč, představující v částce 15 755,83 Kč nevrácený úvěr a v částce 2 705,35 Kč smluvní poplatky. K odůvodnění žaloby uvedla, že podle smlouvy žalované a společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ banka“ či„ úvěrující“) o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] uzavřené dne [datum], se banka měla zavázat poskytnout žalované úvěr do výše úvěrového limitu 18 tis. Kč a žalovaná se měla zavázat tento úvěr splatit v měsíčních splátkách ve výši minimálně 2 % čerpaného úvěru a platit bance dále úroky podle úrokového lístku a poplatky a smluvní pokuty podle podmínek k úvěru a sazebníku banky. Žalovaná své povinnosti nesplnila a nesplácela poskytnutý úvěr. Banka proto podle smlouvy prohlásila dopisem ze dne 30. listopadu 2019 úvěr za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaná měla s bankou uzavřít dohodu, v níž výslovně uznala svůj dluh a zavázala se jej splácet. Ani tu však podle žalobkyně nedodržela a celý dluh nesplatila. Žalovaná tak dluží žalobkyni, která svou aktivní legitimaci odvozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], uzavřené mezi žalobkyní a bankou, na jistině 15 755,83 Kč, smluvní poplatky 2 705 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 28. ledna 2021 ve výši 1 393,66 Kč a běžící úrokové příslušenství podle výroku I. Smluvní poplatky žalobkyně specifikovala jako poplatky za vedení karty po 49 Kč měsíčně, účtované od 31. května do 30. listopadu 2019, poplatky za upomínku účtované po 600 Kč ve dnech 18. května, 8. července 25. října a 1. prosince 2019 a poplatky za přečerpání úvěrového rámce účtované po 300 Kč ve dnech 31. října a 30. listopadu 2019. Z celkové sumy těchto poplatků pak žalobkyně odečetla částku 637,65 Kč jako splátku 1 tis. Kč. Vedle uvedených částek se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení úroku 22,68 % a úroku z prodlení podle výroku I. Úrok z prodlení představovala také částka 1 393,66 Kč, jež měla být kapitalizací tohoto příslušenství z neuvedené jistiny v neuvedeném poměru za dobu od neuvedeného počátku do 28. ledna 2021. Nárok na placení úrokového příslušenství nebyl blíže odůvodněn. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) a její zástupce se nedostavila ani k jednání před soudem, nařízenému na den 16. března tr. 3. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalované a její procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalované ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení (i s ohledem na jeho výsledek) nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalované nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 4. Nejprve soud zjišťoval, zda skutečně došlo k (hmotněprávnímu) uznání žalovaného nároku žalovanou, jak tvrdila žalobkyně. Ve smyslu § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) by pak totiž svědčila žalobkyni domněnka existence dluhu žalované. Z písemnosti označené jako dohoda o splátkách soud však zjistil, že ohledně uznávaných pohledávek banky obsahuje pouze obecný odkaz na smlouvu [číslo] celkovou výši pohledávek 20 461,18 Kč. Žalované pohledávky jsou ovšem zjevně různého druhu a jsou založeny také různými skutečnostmi. Nejde proto o uznání pohledávek co do jejich důvodu tak, jak má na mysli odkazované ustanovení občanského zákoníku. Soud se proto zabýval dalšími tvrzeními žalobkyně a jejich prokazováním. 5. Již z rozsahu žalobních tvrzení bylo zřejmé, že nebylo možné vyhovět žalobě na placení úroku z prodlení v částce 1 393,66 Kč. Žalobkyně totiž neuvedla, z jaké jistiny, v jakém poměru a za jakou dobu byl kapitalizovaný úrok z prodlení počítán. Soud proto nemohl posoudit správnost žalované výše tohoto příslušenství. 6. Nedostatek žalobních tvrzení se projevil také ohledně samotného úvěru. O tom, že by snad žalované byl poskytnut úvěr, tedy že by využila svého práva na poskytnutí úvěrových peněz do výše úvěrového limitu, se žalobkyně zmínila jen mimochodem, v souvislosti s hodnocením o porušení její povinnosti poskytnutý úvěr splácet. Kdy měl být úvěr poskytnut a v jaké výši, se ale žalobkyně již nezmínila. Není proto možné právně hodnotit, zda žalovaná jistina 15 755,83 Kč, představuje nevrácený úvěr ve smyslu § 2395 a násl. OZ nebo jde o jinou právní povinnost žalované. Z žaloby se tak nedá zjistit ani výše minimální splátky úvěru a proto nebylo posoudit, zda žalovaná vůbec porušila nějakou smluvní povinnost a zda proto bance vzniklo právo na okamžité vrácení úvěru, o němž se žalobkyně zmínila. 7. Vedle této nesplněné povinnosti tvrzení žalobkyně nesplnila ani povinnost důkazní. Písemná smlouva totiž neobsahovala ujednání o výši úvěru. Žalobkyní tedy nebylo prokázáno tvrzení o sjednání jakéhokoli úvěru, protože z § 2395 OZ vyplývá nezbytnou ujednání vždy o určité výši úvěrované částky. 8. Ohledně žalovaných poplatků soud z písemné smlouvy banky a žalované zjistil, že ustanovení o poplatcích bylo provedeno pouze odkazem na přílohu smlouvy, označenou jako produktové podmínky (1. odstavec podmínek úvěru ve spojení se 4. odstavcem úvodních ustanovení). Ani v produktových podmínkách ovšem nebyly konkrétní poplatky uvedeny a bylo v nich odkazováno na další přílohu smlouvy – sazebník banky. Tento postup je ovšem ve spotřebitelských vztazích nepřípustný, jak vyjádřil Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 28. ledna 2015, čj. 25 Co 309/2014-52, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 71/2013, nebo v rozsudku ze dne 13. ledna 2015, čj. 64 Co 228/2014-58, jakožto rozhodnutí soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 236/2013. S odkazem na § 1799 OZ lze uzavřít, že ujednání o poplatcích obsažené v podmínkách mimo vlastní text smlouvy o hlavním závazku (zde úvěru) je platné jen tehdy, byla-li žalovaná, jakožto slabší strana smlouvy s obsahem ujednání a jeho významem výslovně seznámena. Nic takového tvrzeno nebylo když žalobkyně jen obecně odkazovala na závaznost příloh smlouvy. 9. Neprokázáno zůstalo také tvrzení o sjednání smlouvy o postoupení pohledávek. Soud totiž z této písemné smlouvy zjistil, že měla být jménem žalobkyně, jakožto postupníka podepsána jejím zástupcem. Doklad o tomto zastoupení však nebyl k důkazu označen a zjevně proto ani nebyl soudu předložen. 10. Nakonec soud po dokazováním nezjistil ani to, že by došlo k přenechání jakýchkoli peněz žalované. Výpis z účtu byla zjevně jen soukromá písemnost banky, neboť na ní nebyl uveden žádný orgán veřejné správy, který by písemnost vytvořil. Protože správnost obsahu této písemnosti nebyl jakkoli potvrzována žalovanou (hmotněprávně, či procesně) nebylo možné jí použít proti žalované ve smyslu § 565 a násl. OZ, resp. podle § 120 odst. 3 OSŘ. 11. Ze skutkových tvrzení žalobkyně tedy vyplynulo, že základ vztahu účastnic by se měl řídit ustanoveními § 2395 a násl. OZ. Ve smlouvě mělo být podle tvrzení žalobkyně obsaženo ujednání úvěrující a úvěrované o tom, že se úvěrující zavazuje poskytnout úvěr do výše 18 tis. Kč a že se žalovaná zavazuje úvěr splácet a platit úrok a poplatky. Poskytnutí úvěru mělo být podle žalobkyně vázáno na další jednání žalované (čerpání prostřednictvím kreditní karty). Teprve po takovémto předání úvěrových peněz by žalovaná byla povinna úvěr vrátit a platit z něj úrok. Pokud by žalované své platební povinnosti nesplnila, byla podle § 1970 OZ povinna platit úvěrující dále úrok z prodlení. Práva z těchto pohledávek by pak svědčila žalobkyni po sjednání smlouvy o postoupení pohledávek s úvěrující. Nic z toho ovšem soudem zjištěno nebylo. Soud proto výrokem I. žalobu jako nedůvodnou zamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyní, když nezjistil právní důvod, pro který by byla žalovaná povinna žalobkyni cokoli z žalovaných peněz zaplatit. 12. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení o skutečnostech, na nichž žalobkyně staví nárok na placení poplatků a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (sjednání příslušné smlouvy a poskytnutí peněz) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovanou, po níž nelze požadovat, aby tvrdila, že se žádná z tvrzených skutečností nestala. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejn