15 C 351/2021-18 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 29. června 2021, na zaplacení částky 10 137 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené jednak z nevrácené zápůjčky v částce 6 177,17 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a poplatku v částce 3 959,83 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované dále zaplacení úroku v poměru 29 % ročně z nevrácené zápůjčky 6 177,17 Kč za období od 17. dubna 2018 do zaplacení, který kapitalizovala do 18. prosince 2020 v částce 6 298,02 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této nevrácené zápůjčky za období od 24. dubna 2018 do zaplacení, který kapitalizovala také do 18. prosince 2020, a to v částce 1 825,85 Kč. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovanou. Na základě této smlouvy měla zapůjčitelka poskytnout žalované 20 tis. Kč, které se žalovaná měla zavázat vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 577 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy, odměnu za zpracování a doručení ve výši 4 940 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 8 816 Kč. To vše měla žalovaná splácet v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 623 Kč do 16. dubna 2018. Žalovaná však zapůjčitelce dosud nezaplatila žalované částky jistiny, poplatků a úroku v žalované výši z nevrácené zápůjčky. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou měla uzavřít dne [datum] s úvěrující, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 22. prosince 2021. K jednání se nedostavila žádná z účastnic, jen zástupce žalobkyně prostřednictvím své podzástupkyně, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla omluvena. 3. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření uváděné smlouvy. Jejím podpisem žalovaná stvrdila převzetí peněz v částce 20 tis. Kč a zavázala se je vrátit zapůjčitelce a zaplatit jí uváděné poplatky a úrok v uvedených splátkách, přičemž ovšem poslední 60. splátka byla sjednána jen ve výši 576 Kč. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 4. Soud naopak nezjistil, že by se žalovaná měla zavázat platit další úrok v poměru 29 %, nebo že by úrok v částce 3 577 Kč byl vyjádřením součtu kapitalizovaných úroků. Takové ujednání totiž písemná smlouva neobsahuje. V podrobných podmínkách úvěru, které jsou psány drobným písmem (menším, než ostatní hlavní, tedy podstatné části ujednání) je sice zmínka o úrokové sazbě 29 %. Výslovný závazek k platbám úroku se ovšem váže jen k částce 3 577 Kč, nikoli k poměrnému úroku. Jestliže tedy zapůjčitelka takto znepřehlednila text písemných smluv (nebylo totiž tvrzeno, že by návrh smlouvy v tomto obsahu předložila žalovaná), nemůže se proto nyní dovolávat jakéhokoli plnění po smluvní straně, která nejasnost nezpůsobila. To vše je umocněno tím, že žalovaná do závazkového vztahu vstupovala zjevně jako spotřebitelka, zatímco zapůjčitelka naopak jako dodavatelka (viz § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“)). Podrobněji k tomuto vysvětlení lze poukázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 64 Co 264/2021-58, jakožto soudu odvolacího v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 220/2020, jehož se žalobkyně také účastnila. 5. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 OZ. Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s možnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v těchto řízeních vystupovala na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 116 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). 6. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť jak v jiných řízeních, tak ani zde žalobkyně nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje, když naopak sama poměrně podrobně popisuje, jak zapůjčitelka ověřila schopnost žalované zápůjčku splácet. Nic jí jistě nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny platby žalované je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalované. Výjimkou by mohlo být ujednání o placení poplatku za hotovostní inkaso splátek (komfortní splácení), které by bylo placenou, skutečně poskytovanou nadstandardní službou. I zde jde ovšem jen o paušalizaci, neboť zapůjčitelce zjevně vznikají v podstatě stejné náklady při inkasování jakkoli vysokých splátek a (jak je soudu z vlastní činnosti známo) přesto je tento poplatek stanoven ve výši závislé na poskytované částce. I v tomto případě proto jde jen o úrokové zatížení poskytovaných peněz. 7. Soud tedy posoudil předloženou smlouvu jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce, jejíž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedeným„ poplatkům“, které jsou pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku). Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v únoru 2017 byla 10,17 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost zapříčiněnou toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 10,17 % ročně. To znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalované zápůjčku 20 tis. Kč na dobu 14 měsíců za korigovaný úrok 10,17 % ročně, měla žalovaná celkem zaplatit 21 294 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradila žalovaná celkem 25 846 Kč, je její dluh vůči zapůjčitelce a nyní žalobkyni zcela zaplacen, a to jak ohledně vrácení zápůjčky, tak ohledně obvyklého úroku. 8. Výrokem II. proto soud žalobu na placení částek 6 177,17 Kč a 3 959,83 Kč s úrokem 6 298,02 Kč a v poměrné výši až do zaplacení, zamítl. 9. Z přehledu plateb žalované, která žalobkyně učinila součástí jejích skutkových tvrzení vyplynulo, že do 31. března 2018 zaplatila žalovaná na zápůjčku částku 16 146 Kč. Další platba byla učiněna ve výši 1 500 Kč až dne 13. května 2018. Za dobu od 24. dubna do 12. května 2018 tedy byla žalovaná v prodlení s placením částky 5 148 Kč (21 294 – 16 146). Takto postupně byl dluh žalované umořován jejími splátkami až do 16. ledna 2019, kdy byl zcela zaplacen. Úrok z prodlení za dobu od 24. dubna 2018 do 25. února 2019 z jednotlivých dlužných částek dosáhl hodnoty 135,54 Kč. Výrokem I. soud proto soud uložil žalované zaplatit tuto část žalovaného úroku z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustano