15 C 401/2021-33 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl návrh žalobkyně na zaplacení nákladů vynaložených žalobkyní na léčení zranění pojištěnce žalobkyně [jméno] [příjmení] v důsledku fyzického napadení pojištěnce žalovaným dne [datum] v [místo napadení] [anonymizována dvě slova] v ulici [adresa] v [obec], v jehož důsledku došlo k blíže nespecifikovanému poškození zdraví pojištěnce. Zavinění žalovaného bylo dokumentováno rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], jímž byl žalovaný uznán odpovědným za protiprávní jednání. Žalobkyně tak uplatnila svůj nárok na náhradu způsobené škody vůči žalovanému. Přestože žalobkyně dne 30. srpna 2021 vyzvala žalovaného k úhradě vzniklé škody, náhrady nákladů na hrazené služby – zdravotní péče ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, (dále jen„ ZVZP“) nebyla vyčíslená škoda v požadované výši uhrazena, ani nebyla namítána její nesprávnost. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 5. prosince tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. Před samotným projednáním věci se soud dále zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu (k zamítnutí žaloby došlo nakonec jen z procesních důvodů). Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. Nárok žalobkyně vychází z ustanovení § 55 ZVZP. Ten stanoví, že příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Pokud tedy žalobkyně odkazovala ohledně svého nároku na toto ustanovení je zřejmé, že se nemohlo jednat o náhradu škody, nýbrž o zvláštní postihový nárok. Zákonným předpokladem vzniku tohoto nároku je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5480/2016; dostupný na www.nsoud.cz). Pro vyhovění žalobě bylo tedy nutné, aby žalobkyně tento prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající 1. v jednání žalovaného, jež lze právně hodnotit jak protiprávní a zaviněné, 2. vynaložení nákladů na hrazené služby (tedy nákladů hrazených ze zdravotního pojištění na zdravotní péči o svého pojištěnce) a 3. v příčinné souvislosti tohoto jednání s těmito náklady. Protože zmíněné jednání žalovaného vůči poškozenému bylo pravomocným rozsudkem zdejšího soudu právně hodnoceno jako trestný čin, jde o skutečnost známou soudu z jeho vlastní činnosti (§ 121 OSŘ). Právně lze tedy uzavřít, že žalovaný se dopustil zaviněného protiprávního jednání, jež mohlo mít důsledky předvídané § 55 ZVZP. Z písemnosti označené žalobkyní k důkazu jako specifikace nákladů léčení s přílohou [číslo]: [anonymizováno], soud zjistil, že obsahuje zřejmě katalogový výčet zdravotních úkonů provedených zdravotnickým zařízení s názvem [název zařízení] [anonymizována čtyři slova], s položkovými cenami, jež žalobkyně eviduje ve vztahu k pacientu – poškozenému. Soud tento dokument hodnotil jako soukromou vnitřní písemnost žalobkyně. Ve smyslu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo nutné hodnotit, že tato písemnost nemohla prokázat zaplacení nákladů léčení poskytovateli zdravotních služeb, ale pochopitelně ani to, že toto léčení bylo vynaloženo v právě důsledku jednání žalovaného. Obsah správnosti údajů na písemnosti totiž nebyl potvrzován podpisem poškozeného (ohledně rozsahu poskytnutých služeb), ani poskytovatelem služeb (ohledně potřebnosti příslušného zdravotního úkonu a jeho zaplacení), ale ani žalovaným, který by jistě mohl (hmotněprávně) potvrdit správnost všech uváděných údajů. Zjištění o vynaložení nákladů na hrazené služby a o jejich potřebnosti pro léčení následků jednání žalovaného nemohla pochopitelně přinést ani písemná výzva žalobkyně k placení, jíž měla žalovanému odeslat. Tato (také soukromá) písemnost prokazuje jen činění výzvy k placení. Proto ji soud k důkazu nepoužil. A protože žalobkyně jiné důkazy neoznačila, nedospěl soud ke zjištění o vynaložení jakýchkoli nákladů žalobkyní na hrazené služby, jež měly být poskytnuty poškozené pojištěnce v důsledku jednání žalovaného. Stejně tak soud nezjistil nic, z čeho by bylo možné posoudit, že poškozený byl v době poskytnutí zdravotních služeb pojištěncem žalobkyně. Jen soukromý vnitřní záznam žalobkyně potřebnou důkazní hodnotu mít nemohl a žalobkyně ohledně tohoto svého hodnocení žádné jiné důkazy neoznačila. Ze základu žalobkyní uplatněných a potřebných skutkových tvrzení tedy soud zjistil jen to, že jednání žalovaného způsobilo žalobkyní blíže nespecifikované poškození zdraví poškozeného. Dále bylo možné jen předpokládat, že tuto újmu na zdraví bylo nutné léčit, zřejmě s pomocí registrovaného poskytovatele zdravotních služeb. Soud proto výrokem I. žalobu na zaplacení částky 106 600 Kč zamítl pro neunesení důkazního břemene (§ 120 odst. 1 OSŘ). Protože nebylo možné hodnotit prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu, jak předpokládají §§ 1968 a 1970 OZ, byla stejným výrokem zamítnuta i žaloba na zaplacení úroku z prodlení. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že byť žalobkyně byla zřízena zákonem a statusově má proto veřejnoprávní charakter, byla v této věci účastnicí občanského soudního řízení, v němž mají všichni účastníci rovné postavení (§ 18 odst. 1 OSŘ). Tato rovnost se projevuje nejen v konkrétním řízení mezi stranami sporu, ale také v tom, že postavení žalobkyně se obecně nijak neliší od postavení jiných žalobců v jiných řízeních. Žalobkyní vyhotovené listiny (či písemnosti) také nemají charakter veřejné listiny. Zákonodárce svěřil pravomoc k rozhodování o těchto nárocích veřejných pojišťoven soudům, kteří je projednávají v občanském sporném soudním řízení, ačkoli si lze jistě principiálně představit efektivnější způsoby vymáhání pohledávek tohoto druhu, například ve vyměřovacím správním řízení, jež by vedly přímo sami veřejné zdravotní pojišťovny. Pozitivní úprava procesu však způsobila, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se výše uvedených skutečností tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného. Po žalovaném nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádné náklady vynaloženy nebyly, nebo že se netýkaly jeho jednání. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí jsou také dostupná na www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. pouhé přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši a důvodu žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.