8 C 350/2021-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala od žalovaného zaplacení částek uvedených v bodech I. a II. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel), uzavřela s žalovaným dne [datum] Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit do 11. 11¨ 2020 částku 24 600 Kč. Žalovaný svoji vůli uzavřít smlouvu projevil tzv. verifikační platbou, kdy převedl částku v rozmezí 0,01 – 1 Kč ze svého účtu na účet původního věřitele. Jistina úvěru byla poskytnuta převodem na bankovní účet. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě na internetových stránkách [webová adresa], kde žalovaný vyplnil údaje v registračním formuláři. Poté obdržel předsmluvní informace o půjčce a poté původní věřitel provedl prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Poté byla žalovaného žádost schválena a částka poskytnuta. Pro případ, pokud by žalovaný úvěr nehradil řádně a včas, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Dluh se ke dni postoupení skládal z nesplacené jistiny 20 000 Kč, nesplaceného úroku 3 676 Kč, nesplacené smluvní pokuty 2 780 Kč za období od 12. 11. 2020 do 31. 3. 2021, neuhrazených nákladů na upomínání 150 Kč. Ode dne postoupení pohledávky na ni žalovaný uhradil 840 Kč, kterou žalobkyně alokovala v souladu se zákonem. Dluh žalovaný neuhradil ani na základě písemné předžalobní upomínky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. <i>3. Žalobkyně a žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání.</i> 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní má soud za prokázaný následující skutkový stav. 5. Žalobkyní tvrzená úvěrová smlouva dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), obsahuje ujednání o tom, že žalovaný za poskytnutý úvěr ve výši 20 000 Kč se splatností 1 měsíc uhradí částku 4 600 Kč na odměně původnímu věřiteli. Tuto částku odměny je nutné považovat za úrok, a tedy výše úroku z tohoto úvěru dosahuje 23 % měsíčně, což je 276 % ročně. Obvyklá výše úroku v říjnu 2020 činila u úvěrů pro domácnost na spotřebu se splatností do 1 roku 10,74 %. Sjednaná výše úroku tak dosahovala 25,7 násobku obvyklé výše. Poskytnutí částky 20 000 Kč právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému a postoupení pohledávky žalobkyni bylo prokázáno. 6. Podle žalobkynina tvrzení měl žalovaný uhradit po postoupení pohledávky 840 Kč. Nelze však přehlédnout, že taktéž podle jejího tvrzení měl před postoupením dluh na úroku činit 3 676 Kč, tedy žalovaný na úrok musel uhradit 924 Kč Celkem tedy 1 764 Kč. 7. Při tak vysokém smluvním úroku, jak je uvedeno v bodě 5., soud považoval za nadbytečné nařizovat jednání, aby žalobkyni vyzval k prokázání uzavření smlouvy, která byla předložena nepodepsaná, přičemž dle názoru soudu uzavření smlouvy neprokazuje ani verifikační platba. Ani kdyby totiž žalobkyně uzavření smlouvy prokázala, nic by to neměnilo na tom, že smlouva je absolutně neplatná, protože zakládá významnou smluvní nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, a to takového rázu, že vedou až k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když se jedná o neplatnost absolutní s ohledem na narušení veřejného pořádku. 8. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné (k povinnosti soudu ve spotřebitelských právních vztazích dovozovat absolutní neplatnosti nepovolených ujednání blíže výklad článku 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách v rozsudku Soudního dvora Evropské unie C -618/10 ze dne 14. 6. 2012, ECLI:EU:C: 2012, resp. CELEX: 62010CA0618). 9. Nepřichází ovšem v úvahu, aby soud nekonstatoval absolutní neplatnost celé smlouvy, ale toliko absolutní neplatnost ujednání o výši úroku podle § 580 a § 588 OZ a následně úrok stanovil ve smyslu § 577 OZ ve výši určené podle § 1802 OZ, tj. ve výši požadované obvykle za zápůjčky, resp. úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy. Takový postup by vedl jen k témuž výsledku jako moderace výše úrokové sazby a odporoval by základnímu smyslu právních předpisů k ochraně spotřebitele, které se snaží motivovat podnikatele k chování ke spotřebiteli v souladu s dobrými mravy právě tím, že chování nemravné toliko nenapravují, ale též sankcionují a mají tudíž odrazující účinek (k témuž například bod 30 a 31 odůvodnění rozhodnutí Soudního dvoru Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, ECLI:EU:C: 2020, resp. CELEX: 62018CJ0679). Pokud by soud stanovil úrok dle § 577 OZ ve spojení s § 1802 OZ, nastala by situace, kdy podnikatel zneužívající své postavení vůči spotřebiteli sjednáním úroků ve výši, která je v hrubém rozporu s dobrými mravy, by za své chování nebyl nikterak sankcionován, byl by ve stejné situaci jako mravně se chovající podnikatel. Nemravné chování by tak bylo fakticky odměněno, neboť nemravnému podnikateli by buď spotřebitel dobrovolně uhradil nemravně mnoho, anebo by soud přiznal takovému podnikateli to, na co měl podle práva nárok. Nikdy by tak na své nemravnosti nemohl takový podnikatel prodělat. Poskytovat soudní ochranu takovémuto přístupu k právu tudíž nelze, jak pro rozpor se základní zásadou evropského spotřebitelského práva (že za své protiprávní chování má být podnikatel sankcionován), tak pro rozpor s dobrými mravy. 10. Protože je smlouva o úvěru pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná, ale bylo prokázáno poskytnutí finanční částky žalované, a to bez právního důvodu, má žalobkyně dle § 2991 OZ právo na vrácení bezdůvodné obohacení, jehož se dostalo žalovanému, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaný obdržel částku 20 000 Kč a uhradil částku 924 Kč, soud žalobě vyhověl co do rozdílu těchto částek a úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ. Ve zbytku soud žalobu zamítl, protože uplatněné nároky měly vyplývat ze smlouvy, které jsou absolutně neplatná. 11. Žalobkyně měla ve věci úspěch co do 70 %, neúspěch co do 30 % vzneseného nároku. Ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ jí tak vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu 40 % všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení tvoří soudní poplatek za řízení 920 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 300 Kč dle § 14b odst. 1 AT a 3 náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14 odst. 5 AT. Při stanovení výše odměny advokáta a náhrady hotových výdajů soud postupoval dle § 14b AT, protože řízení bylo zahájeno tzv.„ formulářovou žalobou“, tedy žalobou podávanou týmž žalobcem opakovaně na ustáleném vzoru ve skutkově a právně obdobných věcech. Žalobkynin advokát je registrován k placení daně z přidané hodnoty, žalobkyně má proto dle § 137 odst. 3 OSŘ právo na náhradu této daně ve výši 21 % z náhrady nákladů řízení s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je její osobní povinností. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám žalobkynina advokáta.