15 C 126/2023-25 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 13. února tr. zaplacení 13 980 Kč s úrokem z prodlení podle výroků I. a II. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru 10 tis. Kč, který měla žalovaná splácet spolu se zaplacením souhrnného poplatku 8 180 Kč po týdně 303 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Souhrnný poplatek představoval úročení půjčky 1 980 Kč, poplatek za administrativní činnost 3 tis. Kč a odměnu obchodního zástupce z hotovostního inkasa splátek 3 200 Kč. Při podpisu smlouvy měla žalovaná převzít částku 10 tis. Kč. Ze sjednaných splátek však zaplatila jen 4 200 Kč, které žalobkyně započetla na půjčenou jistinu v poměru 83,47 % a na souhrnný poplatek v poměru 16,53 %. Žalovaná částka 13 980 Kč se tak skládala z nevráceného úvěru (či půjčky) 6 494,26 Kč a nesplaceného souhrnného poplatku 7 485,74 Kč Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši od doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy od [datum]. V daném případě jde s ohledem na státní občanství žalované o řízení s cizím prvkem. Protože bydliště žalované je na území České republiky, vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť obvyklé bydliště žalované bylo na území České republiky. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 4. října tr. K jednání se nedostavila žádný z účastnic, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání uváděné smlouvy a došlo také k předání 10 000 Kč žalované, která se zavázala je vrátit žalobkyni a zaplatit uváděné poplatky v uvedených splátkách. Z hlediska právní kvalifikace vedlejších plateb (poplatku) sjednaných ve smlouvě ze dne [datum] nalézací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužnici s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystavena i dlužnice – vydlužitelka či úvěrovaná). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku). Zřejmě jen poplatek za hotovostní inkaso splátek úvěru se vymyká obvyklým úkonům, jež jsou se správou úvěru spojeny. Žalobkyně však neuvedla, zda k inkasování docházelo stále i poté, co ke splácení úvěru již nemělo docházet a jaká část plateb byla tedy na tyto náklady využita. Proto nebylo možné je od ostatních částí souhrnného poplatku oddělit. Všechny sjednané platby žalované proto soud posoudil jako úrokové zatížení žalované, jež představuje přepočítaný roční úrok 118,55 %. Ujednání o sjednaném úroku v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase, jak je níže vysvětleno. Soud právně posoudil ujednání žalobkyně a žalované jako smlouvu o úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v únoru 2021 byla 7,85 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ; ohledně jen částečné neplatnosti viz závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2022, čj. 33 Cdo 60/2021-118; dostupném na www.nsoud.cz). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 7,85 % ročně. To znamená, že pokud žalobkyně poskytla žalované úvěr 10 000 Kč na dobu 13 měsíců za korigovaný úrok 7,85 % ročně, měla žalovaná celkem zaplatit 10 465 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradila žalovaná celkem 4 200 Kč, zbývá k zaplacení již jen 6 265 Kč. Protože žalobkyně uváděla, že podle smlouvy započítala ze splátek žalované nejméně 16,53 % na úrok, byl také ve smyslu § 1932 odst. 1 OZ úrok 465 Kč již zcela zaplacen a celý nedoplatek tedy představuje nevrácený úvěr. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost k placení částky 6 265 Kč jako nevráceného úvěru. Výrokem I. soud také uložil žalované platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalované s placením této částky nastalo jistě před datem, od nějž je toto příslušenství žalováno. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Ve zbytku žalovaného úvěru 229,26 Kč (6 494,26 – 6 265) a poplatku (úroku) 9 305,74 Kč a ve zbytku úroku z prodlení ohledně níž nebyla žaloba důvodná, a proto byla výrokem II. zamítnuta. Výrokem III. soud ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic, neboť převážně procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.