15 C 166/2022-20 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25. února 2022 na zaplacení částky 21 940 Kč, představující nevrácenou půjčku 15 000Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a nezaplacený souhrnný poplatek 6 940 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z této žalované jistiny za období od 2. července 2015 do zaplacení. Platební povinnost žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku půjčky dovozovala žalobkyně ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], (dále jen„ věřitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně věřitelka žalovanému 15 000 Kč, které se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatit věřitelce dále souhrnný poplatek 10 440 Kč. To vše měl žalovaný splácet v 53 týdenních splátkách po 480 Kč do 30. listopadu 2008. Žalovaný však věřitelce dosud nezaplatil žalované částky jistiny a poplatku. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení z nevrácené půjčky. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne [datum] s věřitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 2. ledna tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze strana žalující svou neúčast předem omluvila. 3. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalobkyně je zahraniční obchodní společnost registrovaná sídlem v [země] [anonymizováno]. S ohledem na poslední bydliště žalovaného v České republice, vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. 4. Rozhodným právem pro posouzení věci je právo České republiky, neboť v době vzniku závazkového vztahu, z nějž žalobkyně své právo dovozuje, byli všichni účastníci státní příslušností, bytem či sídlem v České republice a závazek smluvních stran měl být také plněn na území České republiky. Účastníci si přitom nesjednali právní režim cizího práva. Pozdější možná změna osoby věřitelky, která je zahraniční osobou, přitom nemůže být důvodem změny právního režimu původního závazku, neboť by se jednalo o změnu obsahu závazku, když právní režim má přímý vliv na obsah práv a povinností jeho účastníků. Ke stejnému závěru by ovšem soud dospěl, i pokud by smlouvy byly sjednány přímo s žalobkyní s ohledem na čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, bydliště žalovaného spotřebitele je v České republice a dodavatel služeb svou činnost provozoval v zemi bydliště spotřebitele. 5. Před samotným projednáním věci se soud dále zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu zvláště proto, že žalovaný si žalobu a její doplnění v průběhu řízení převzal. Byl tedy o jeho vedení vyrozuměn a mohl se v něm sám procesně bránit. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 6. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání smlouvy [číslo] s uváděným obsahem s žalovaným. Z písemnosti zachycujících obsah této smluv soud dále zjistil, že jejím podpisem žalovaný současně stvrdil převzetí peněz v částce 15 000 Kč a zavázal se je vrátit věřitelce a zaplatit jí uváděný poplatek v uvedených splátkách. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 7. Z hlediska právní kvalifikace vedlejších plateb (poplatků) nalézací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy stejné věřitelky o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou, s výjimkou poplatku za pojištění, odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 110,86 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase. 8. Soud tedy posoudil ujednání věřitelky a žalovaného jako platně uzavřenou smlouvu o půjčce, jejíž režim s ohledem na čas předání půjčky podléhá podle ustanovení § 3028 OZ a § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ64“). Tato smlouva je ovšem neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částky odpovídající shora uvedenému souhrnnému poplatku, které představuje skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 41a odst. 1 OZ. Ta byla přitom sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v listopadu 2007 byla 13,55 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního úkonu, je neplatnou jen tato část (§ 41 OZ). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či půjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy, tedy ve výši 13,55 % ročně. To znamená, že pokud věřitelka poskytla žalované půjčku 15 000 Kč na dobu 12 měsíců za korigovaný úrok 13,55 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 16 128 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradil žalovaný částku 3 500 Kč, zbývá k vrácení půjčky částka 12 628 Kč. 9. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost k placení částky 12 628 Kč jako nevrácené půjčky. Stejným výrokem soud také uložil žalovanému platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1991 Sb. Výrokem I. bylo tedy vyhověno také žalobě na placení úroku z prodlení z částky 12 628 Kč, počítaného od 2. července 2015 do zaplacení. 10. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalované pohledávky smlouvou žalobkyni. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. 11. Ve zbytku, tj. ohledně části nevrácené půjčky 2 372 Kč, žalovaného úroku (poplatku) 6 940 Kč a úroků z prodlení z jistiny, ohledně níž nebyla žaloba důvodná, došlo k zamítnutí žaloby výrokem II. 12. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, podle kritéria poměru procesního úspěchu ve věci. Žalobkyně byla procesně úspěšná ohledně částek v součtu 12 628 Kč s dalším poměrným příslušenstvím, jež v den vyhlášení rozsudku dosáhlo 7 653,40 Kč, v součtu tedy v částce 20 281,40 Kč. Žalovaný byl procesně úspěšný ohledně částek v součtu 9 312 Kč s dalším poměrným příslušenstvím, jež v den vyhlášení rozsudku dosáhlo 1 437,57 Kč, v součtu tedy v částce 10 749,57 Kč. Poměr procesního úspěchu žalobkyně z takto zjištěné celkové částky předmětu řízení činí ~ 65 % a poměr procesního úspěchu žalovaného ~ 35 %. Žalobkyni tedy přísluší právo na náhradu nákladů vynaložených