15 C 454/2022-21 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 12. září 2022, na zaplacení 15 380 Kč s úrokem z prodlení podle výroků I. a II. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný s žalobcem uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši 18 180,00 Kč (skládající se z půjčené částky 10 000,00 Kč a souhrnného poplatku 8 180,00 Kč), podle které měl splácet týdně 303,00 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Zaplacená částka 2 800,00 Kč se započetla na půjčenou jistinu v poměru 56. 497% a v poměru 43. 503% na souhrnný poplatek... Žalovaná částka 15 380,00 Kč se skládá z nesplacené půjčené jistiny (z každé splátky na jistinu započteno v poměru 56. 497%) a z nesplacené části souhrnného poplatku (z každé splátky na souhrnný poplatek započteno v poměru 43. 503% - souhrn úroku, poplatku za zpracování a doručení úvěru a poplatku za hotovostního inkasa splátek - týdenní výběr splátek v místě bydliště klienta) ... V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek … stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Podle platební historie … ovšem žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobce dosud uhrazenou částku žalovaným ve výši 2 800,00 Kč, vydělil týdenní splátkou 303,00 Kč a vypočetl tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobce by podle tohoto klíče nastala již ke dni 13.04.2021. Žalobce ovšem ve své žalobě požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy žalobce nechal uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru a jako datum splatnosti určuje 29.03.2022 a datum prodlení ke dni 30.03.2022. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na státní občanství žalovaného jde o řízení s cizím prvkem, v němž soud posoudil svou mezinárodní příslušnost podle čl. 4 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, s ohledem na místo bydliště žalovaného v době zahájení řízení na území České republiky. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, bydliště žalovaného spotřebitele je v České republice a dodavatel služeb svou činnost provozoval v zemi bydliště spotřebitele. Ve věci bylo nařízeno první jednání na den 3. července tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Jen nepřímo ze skutkových tvrzení vyplývalo (ze slov půjčená částka), že žalobkyně měla podle smlouvy poskytnout žalovanému jen 10 tis. Kč, nikoli uváděných 18 180 Kč. Tuto částku se však zřejmě měl žalovaný zavázat žalobkyni zaplatit za ono půjčení po 303 Kč týdně. Takto měl žalovaný splatit ovšem jen 2 800 Kč, nedoplatek tedy činil právě žalovaných 15 380 Kč, jež zřejmě představovaly z částky 8 418, 084 Kč (10 000–2 800*0, 56497) nevrácený úvěr a z částky 6 961, 916 Kč (8 180–2800, 43503) souhrnný poplatek, zahrnující poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání uváděné smlouvy a došlo také k předání 10 000 Kč žalovanému, který se zavázal je vrátit žalobkyni a zaplatit uváděné poplatky v uvedených splátkách. Z hlediska právní kvalifikace sjednaných vedlejších plateb (poplatku) nalézací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, čj. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, čj. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, čj. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužnici s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku). Zřejmě jen poplatek za hotovostní inkaso splátek úvěru se vymyká obvyklým úkonům, jež jsou se správou úvěru spojeny. Žalobkyně však neuvedla, jakou část poplatku tvořily právě tyto náklady a zda k inkasování docházelo stále i poté, co ke splácení úvěru již nemělo docházet. Proto nebylo možné je od ostatních částí souhrnného poplatku oddělit. Všechny sjednané vedlejší platby žalovaného proto soud posoudil jako úrokové zatížení spotřebitelského úvěru, jež představuje přepočítaný roční úrok 110,43 %. Ujednání o sjednaném úroku v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase, jak je níže vysvětleno. Soud tedy posoudil ujednání žalobkyně a žalovaného jako platně uzavřenou smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v [měsíc] [rok] byla 7,85 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ; viz také závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2022, čj. 33 Cdo 60/2021-118; dostupném na www.nsoud.cz). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 7,85 % ročně. To znamená, že pokud žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 10 000 Kč na dobu 14 měsíců za korigovaný úrok 7,85 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 10 500 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradil žalovaná celkem 2 800 Kč, zbývá k zaplacení již jen 7 700 Kč. Protože žalobkyně uváděla, že podle smlouvy započítala ze splátek žalovaného nejméně 43,503 % na úrok, byl také ve smyslu § 1932 odst. 1 OZ úrok 500 Kč již zcela zaplacen a celý nedoplatek tedy představuje nevrácený úvěr. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost k placení částky 7 700 Kč jako nevráceného úvěru. Výrokem I. soud také uložil žalovanému platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného s placením této částky nastalo jistě před datem, od nějž je toto příslušenství žalováno. Lhůta pro splnění povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Ve zbytku žalovaného úvěru 718, 084 Kč (8 418, 084–7 700) a poplatku (úroku) 6 961, 916 Kč a ve zbytku úroku z prodlení ohledně níž nebyla žaloba důvodná, a proto byla výrokem II. zamítnuta. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem III. ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ. Protože míra procesního úspěchu účastníků je přibližně stejná, nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení žádnému z nich.