15 C 164/2024-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 16. února tr., se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení nedoplatků ceny dodávky elektřiny v celkové částce 68 445,71 Kč, poplatků za upomínky v celkové částce 720 Kč a úroku z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že uzavřela dne , datum, se žalovanou smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny č. , číslo, , na základě které dodávala žalované elektřinu a distribuční služby na adresu , adresa, , EAN kód , číslo, , kdy za tyto služby se žalovaná zavázala řádně a včas hradit zálohy a případné nedoplatky. Žalobkyně vyúčtovala dodávku elektřiny za období od 10. srpna 2022 do 15. března 2023, a to fakturou č. , číslo, , se splatností 11. dubna 2023, v níž vyčíslila nedoplatek ve výši 3 842,56 Kč a fakturou č. , číslo, , se splatností 7. června 2023, v níž vyčíslila nedoplatek ve výši 64 603,15 Kč. Ohledně žalovaných poplatků žalobkyně uvedla, že si vyúčtovala poplatky po 240 Kč za upomínky odeslané žalované ve dnech 26. října a 19. prosince 2022 a 22. února 2023, který požaduje na základě všeobecných obchodních podmínek dodávky elektřiny (sekce Poplatky). Žalobkyně vyzvala žalovanou prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě dlužných částek formou předžalobní výzvy ze dne 4. ledna 2024. Žalovaná přesto do dnešního dne tyto dlužné částky neuhradila. Žaloba na placení úroku z prodlení nebyla blíže vysvětlena.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavila k jednání před soudem, které se uskutečnilo dne 18. listopadu tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.3. Po dokazování soud zjistil, že mezi účastnicemi byla sjednána žalobkyní uváděná smlouva. Žalobu však přesto soud zamítl pro nedostatečná skutková tvrzení, resp. nedůvodnost žaloby.4. Žalobkyně předně neuvedla nic, z čeho by soud mohl oprávněnost žaloby na placení žalovaných poplatků. Ty byly požadovány na základě obchodních podmínek žalobkyně. Protože se žalobkyně nezmínila, že by žalovaná smlouvu účastnic sjednávala v souvislosti se svou podnikatelskou činností, vztahují se na tento závazkový vztah ustanovení občanského zákoníku na ochranu spotřebitele, zde žalované. Podle § 1817 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) tak podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě před uzavřením smlouvy výslovný souhlas. Hlavním smluvním závazkem v tomto případě bylo podle žalobkyně dodávání elektřiny a placení záloh a případných nedoplatků, nikoli zasílání upomínek za poplatky. I kdyby tedy snad byly obchodní podmínky součástí smluvního ujednání účastnic (ani to ovšem žalobkyně netvrdila), nemohly zavazovat žalovanou k dalším platbám, aniž by byly splněny podmínky uvedené v § 1817 OZ. Protože žalobkyně nic v tomto směru neuváděla, nebyly tyto podmínky splněny a žaloba je pak v této části nedůvodná, anebo žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, jež jí tížilo podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“).5. Žalobkyně také neuvedla skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit její právo na placení nedoplatků cen služeb dodávky elektřiny právě v žalované výši. Smlouva nezavazovala žalovanou k zaplacení 3 842,56 Kč a 64 603,15 Kč. Ostatně proto se žalobkyně zřejmě zmiňovala o vyúčtování, tedy přiřazení jednotkové ceny k množství oceňovaného zboží. Mohlo se jednat o paušální platby za určitá období, nebo platby podle rozsahu poskytnutých služeb, což nebylo žalobkyní vysvětleno. Nebylo také zřejmé, zda se žalovaná zavázal platit sjednanou jednotkovou či paušální cenu, anebo jde o cenu obvyklou. Nakonec nebylo ani zřejmé, jaký rozsah (množství) služeb žalobkyně měla žalované poskytnout. V důsledku toho ovšem soud nemohl posoudit, zda žalovanou tížila právní povinnost k placení uváděných částek ve smyslu § 2080 či § 2586 OZ.6. S tím souvisí další nedostatek žalobních tvrzení, týkající se tentokrát právního posouzení splatnosti žalovaných nedoplatků z faktur. Splatnost peněžitého dluhu nastává ve smyslu § 1958 OZ v zásadě podle tří (právních) skutečností. Pokud není (1) stanovena právním předpisem, nebo (2) sjednána, musí věřitel vyzvat dlužníka k placení. Lhůta pro zaplacení v tomto případě není stanovena právním předpisem a žalobkyně netvrdila nic o jejím sjednání. Žalobkyně v tomto směru pouze bez dalšího zmínila splatnost její faktury, tedy účetního dokladu a odkázala na předžalobní výzvu jejího zástupce ze 4. ledna tr., aniž by ovšem doplnila, zda tato výzva obsahovala také předmětná vyúčtování. Přesto však žalovala úrok z prodlení před tímto datem, aniž by uvedla skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit dospělost jejího práva dříve. I z tohoto důvodu by bylo nutné žalobu zamítnout přinejmenším v části (pokud výzva zahrnovala také vyúčtování; jinak ohledně celého) žalovaného úroku z prodlení pro neunesení břemene tvrzení.7. Protože tedy z žalobních tvrzení nebylo zřejmé, jaké služby měly být žalované poskytnuty, jejich rozsah (zvláště mělo-li dojít k jejich vyúčtování a je tedy zjevná závislost ceny na množství – rozsahu), skutečnosti, z nichž lze zjisti cenu služeb a (pokud měly být ceny vyúčtovány, tedy přiřazena jednotková cena k množství – rozsahu služeb) kdy bylo vyúčtování prezentováno žalované, tedy zda bylo žalované předáno žalobkyní např. právě dne 4. ledna tr., nebo jí bylo doručeno jinak (právní jednání vůči nepřítomné osobě), nebylo možné dovodit sjednanou právní povinnost žalované zaplatit žalovanou jistinu 68 445,71 Kč, např. podle § 50 a násl. zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, nebo § 2079 a násl. či § 2586 a násl. OZ, ale ani žalované příslušenství podle §§ 1958, 1968 a 1970 OZ.8. Pro nedostatek jakýchkoli tvrzení ohledně stanovení ceny a množství služeb nebylo ovšem ani možné se zabývat tím, zda žalobkyni nesvědčilo právo na zaplacení žalované částky z jiného důvodu, například proto, že žalovaná od ní odebrala elektřinu a využila jiné služby na základě neplatného právního jednání, nebo bez právního důvodu. Nelze totiž možné vůbec zjistit, za co konkrétně by měla žalovaná žalobkyni platit a kolik by takto měla platit, tj. o co se snad bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 a násl. OZ, jakou škodu tím žalobkyni způsobila a jakou náhradu je tak povinna zaplatit ve smyslu § 2909 a násl. OZ atd.9. Žalobce má podle § 101 odst. 1 OSŘ povinnost tvrdit veškeré skutečnosti, které jsou významné pro zjištění jeho žalovaného práva. Pokud tuto procesní povinnost nesplní, nemůže být v nalézacím sporném řízení procesně úspěšný. To je hlavní rozdíl mezi tímto řízením a řízením rozkazním, které nebylo úspěšně dokončeno. Ohledně významu procesní pasivity žalované lze odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007 (zveřejněn na webových stránkách Nejvyššího soudu: http://www.nsoud.cz/). Právě nařízení jednání ve věci muselo žalobkyni signalizovat, že o žalobě nelze rozhodnout jen na základě předložených listin, zvláště když nesouhlasila s takovým možným procesním postupem a přesto se k jednání nedostavila. Žalobkyně jistě věděla podle výsledku jiných řízení, která se o jejích žalobách o obdobných nárocích vedla před zdejším soudem například pod sp. zn. 15 C 101/2017 a v řadě dalších, jakými nedostatky její žalobní návrh obecně trpěl a jak řízení v takovém případě může dopadnout.10. Řízení před soudem je totiž zásadně ústní (viz § 6 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a nelze tedy očekávat, že soud bude korespondovat s účastníky tak, aby jim předem (myšleno před jednáním) sděloval svá stanoviska a navedl je k plnění všech procesních povinností. Soud byl proto připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že dosud netvrdila všechny pro vyhovění žaloby významné skutečnosti a vyzvat ji k jejich doplnění ve smyslu § 118a odst. 1 OSŘ. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, se zbavila výsady uvedeného procesního poučení, jak uzavřel také Ústavní soud například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm (viz také výše odkazované usnesení Ústavního soudu a z mnoha např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2019, čj. 25 Co 297/2019–45, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 59/2019, nebo rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 3. února 2016, čj. 25 Co 369/2015–57, ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 115/2014).11. Vzhledem k uvedenému soud žalo