31 C 166/2024-63 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, . Na základě smlouvy byl žalovanému téhož dne poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 76,04 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 286 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpnem 2023. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny úvěru a úroku za poskytnutí úvěru, i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr ve výši 280 Kč, tak jak bylo sjednáno v příloze smlouvy. Žalobkyně žalovanému oznámila schválení úvěru Oznámením o schválení úvěru, ve kterém byly uvedeny základní parametry poskytovaného úvěru a jehož přílohu tvořil i splátkový kalendář. Žalovaný se však ocitl v prodlení, když na splátky neplnil ničeho. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobce na její zaplacení. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 1 splatné dne 20. 8. 2023. K datu 24. 10. 2023 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru ve výši 35 682,30 Kč. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z částky 35 682,30 Kč denně od 26. 10. 2023 do data vyhotovení žaloby kapitalizovanou ve výši 11 417,60 Kč. Dále požaduje úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 30 000 Kč ode dne 26. 10. 2023 do zaplacení ve výši 76,04 % p.a. Za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od 19.11.2023) žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 15 % p.a. Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně zaslala.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by žalovanou částku uhradil, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne , datum, má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. 2. Smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 76,03 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 2 286 Kč, splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 30 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne , datum, má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. Dále má soud z negativního tvrzení žalobkyně za prokázané, že žalovaný nesplatil na daný úvěr ničeho.4. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.9. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly úroky ve výši 76,03 % ročně, přičemž konečná výše RPSN činila 109,01 %. Dle názoru soudu se jedná o výši nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, přičemž se jedná o takovou výši úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k obvyklým úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k obvyklým úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (dle ČNB k 7/2023 9,57%). Pro úplnost lze dodat, že ke stejnému závěru došel i Krajský soud v Plzni v rozhodnutí ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018 - 70, jež se týká žalobkyně a úvěru poskytnutého za zcela obdobných podmínek. Dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. Vzhledem k tomu, že soud posoudil smlouvu jako neplatnou, nezabýval se proto posouzením úvěruschopnosti žalovaného z důvodu nadbytečnosti.10. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků je nutno posoudit dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od žalobkyně částku 30 000 Kč a nezaplatil dosud dle tvrzení žalobkyně ničeho. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku rozsudku. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal v jí požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 19. 3. 2024 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 12. 3. 2024 zaslala žalovanému výzvu k plnění, přičemž tato písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 a § 607 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy 15. 3. 2024. Žalovaný byl vyzván k okamžitému plnění, přičemž s ohledem na jeho peněžitou povahu má soud za to, že mohl plnit následujícího pracovního dne. Dnem následujícím pak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.11. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud při výpočtu vycházel ze skutečnosti, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství (VS v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 507/2005). I s jeho zohledněním ke dni vyhlášení rozsudku byl potom v řízení úspěšnější žalovaný, tomu však náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.