37 C 210/2021-16 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobou podanou dne 28.6.2021 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 54 275 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) dne 18.12.2017 uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce na základě které poskytl žalovanému půjčku ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou půjčku, včetně úroku ve výši 5 775 Kč, administrativního poplatku ve výši 7 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 500 Kč, nejpozději do 29.10.2018 v 45 týdenních splátkách po 1 295 Kč. Na svou pohledávku žalovaný uhradil pouze částku 4 000 Kč, která byla částečně započtena na sjednané poplatky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15.1.2021 došlo k převedení pohledávky na žalobce. Žalobce tedy požaduje přiznání částky 54 275 Kč, která představuje dlužnou jistinu ve výši 35 000 Kč, dlužné poplatky ve výši 19 275 Kč. Dále požaduje kapitalizovaný úrok, kapitalizovaný úrok z prodlení, běžný úrok a úrok z prodlení. 2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena již za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku. Podle § 2390 přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst.1 při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Podle § 547 právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst.1 neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pod to smysl a účel zákona vyžaduje. 4. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], byla dne 18.12.2017 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě se úvěrující společnost zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 5 775 Kč, poplatkem ve výši 7 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 500 Kč, vrátit v 45 týdenních splátkách po 1 295 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od věřitele převzal v hotovosti poskytnutou zápůjčku. Žalovaný zaplatil podle tvrzení žalobce částku 4 000 Kč. Právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným postoupil žalobci, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15.1.2021. Soud rovněž konstatoval předžalobní upomínku ze dne 13.5.2021, oznámení o postoupení pohledávky a kartu zákazníka. 10. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěry, právní předchůdce žalobce provedl hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobci předložené formulářové listině nazvané karta zákazníka – žádost o úvěr vyplněno, že žalovaný je zaměstnaný od 09/2017 a jeho pravidelný měsíční příjem činí 15 500 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný bydlí s rodiči. Jsou zde uvedeny výdaje na bydlení, osobní výdaje a vyživovací povinnost. Žalovaný současně ve smlouvě o půjčce stvrdil, že úvěrující společnost s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalovaného. 11. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobce), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobce nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaný svůj dluh z počátku splácel. 12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úv